Ti co mě čtou pravidelně, popřípadě ti, co si moje články
schraňují, aby pak mohli radostně číst celý den, už vědí, že jsem na Erasmu v Berlíně. Pobyt
v zahraničí by měl s sebou přinášet hlavně zlepšení se v jazyku.
Musím říct, že porozumění se zlepšuje. Mluvení se programově vyhýbám…
I přes všechny zkušenosti ostatních a předsudky o
Němcích, o jejich chladnosti a neochotě, na mě tady byli zatím všichni milí.
Všichni, se kterými jsem se setkala a něco od nich potřebovala, se mi snažili
vyjít vstříc a přistoupili na komunikaci, která se místy dost podobá hře
Activity. Až do včerejška. Ano, setkala jsem se s protivným Němcem a asi
vás nepřekvapí, že to bylo ve službách. V knihovnovém kopycentru, kde se
setkáte denně s asi tisícem lidí, který každý neumí používat tiskárnu trochu
jinak. Takže musíte být hypermilý a superodolný.
Potřebovaly jsme s kamarádkou naskenovat asi tak
čtyřicet stran textu a popravdě jsem vůbec nevěděla, jaký přístroj zvolit, šla
jsem se tedy, zvyklá na ochotu místních, zeptat na radu. Zeptala jsem se na
skoro řečnickou otázku, jestli pán mluví anglicky. Lehce se pousmál a pronesl
jen „Nein“.
A tady to začalo. Vyměnili jsme si pohled, který mají
třeba tenisti, nebo sprinteři mezi sebou na začátku. Takový ten vím, že je to jenom hra, ale až spolu
skončíme, jeden z nás bude mrtvej. A začala jsem mu pomalu s četností asi
jedné chyby na slovo vysvětlovat, že potřebuju tohle naskenovat a že nevím jak
a kde. Souputník, zjevně zklamaný, že mě svým nein neodehnal , zvolil rychlost mluvy, jako kdyby komentoval
hokej. Naštěstí umím číst řeč těla a když mluvil asi o flešce ruka mu
neznatelně trhla k té jeho na stole. To už vypadal opravdu zklamaný,
protože nejen, že jsem porozuměla, ale hlavně jsem flešku měla u sebe. Vztekle
tedy naládoval stránky do skeneru, k mému překvapení to skenování trvalo
asi tři vteřiny.
„Ein Euro!“
Věděl, že tohle už je chabý pokus o zmatení mě. My, co
smlouváme na bleších trzích, nerozumíme skoro ničemu tak dobře, jako ceně…
Měla jsem jenom pětieurovku. Opět se mu vítězně zaleskly
oči. Otevřel pokladnu a začal mi vypočítávat čtyři eura v těch nejmenších
centech. Ne v těch zlatých, nýbrž v těch bronzových. Ale oba jsme
věděli, že to je už jenom posmrtná křeč. Bylo to jako když hokejový tým vstřelí
v posledních vteřinách gól, přitom prohrává 5:0. Můžou pak říct „Tak určitě… bili jsme se s manšaftem do
poslední chvíle žejo…“ a redaktor sklesle zasouhlasí, ale stejně všichni
vědí, kdo je tady looser dne.
Mé pokroky jsou tedy přímo obří. Před měsícem to byla
objednaná káva s mlékem, před čtrnáci dny kebab bez cibule s extra omáčkou
a teď skenování… Můj zářivý talent na jazyky mě udivuje! A ta peněženka,
zvonící centy, mi připadala jako cinkají zbroj, kterou sundáte ze zabitého
protivníka, abyste se jí potom chlubili…
