Jak jsem si kupovala kozačky

Nákupy obecně jsou pro mě příležitostí nekonečného relaxu. Občas i zdrojem mnou jinak zcela opovrhovaného adrenalinu. K jednomu tomuto vzrušujícímu zážitku došlo letos v lednu. Není to teda nijak čerstvé, vzhledem k pointě pochopíte, že to vyžadovalo dlouhý čas abych se dala z příkoří dokupy.

V případě těchto kozaček jsem u sebe cítila jejich fyzickou potřebu. Projevovalo se to jejich neustálým adorováním na internetu a odpíráním potravy v důsledku šetření nehorázné částky na jejich pořízení. Když jsem však v e-shopu objevila, že je zlevnili, bylo potřeba postupovat rychle, ovšem s námořnickou rozvahou. Vyvlekla jsem Katku ze semináře jazykových cvičení. (Asi si umíte představit, jak se taková shopaholička brání nákupům jenom proto, aby mohla zkoumat syntax u španělštiny). A vyrazily jsme.

Kozačky k mé úlevě v obchodě ještě měli. Nikdo jiný asi nechtěl vydržet čtrnáct dní nežrat a nejezdit tramvají. A taky nevidět (protože jsem si musela odepřít i kontaktní čočky). Byly povánoční výprodeje a prodavačky zjevně nesdílely nadšení společnosti z rostoucích tržeb. Zákaznice nechávaly zmateně rejdit po prodejně a byly všechno, jenom ne nápomocné. Potřebovala jsem druhou botu na zkoušení. Obsluhu se mi podařilo ulovit až schovanou v oddělení dětské obuvi, kde bylo strašně nutné právě seřazovat papučky podle barev. Počkala jsem až budou školkové přezůvky zcela odpovídat disperzní barevnici a požádala o druhou botu. Měla jsem pocit, že mě prodavačka popadne a za vlasy dotáhne ke krabicím.

Bohužel druhá bota nebyla k nalezení. V krabicích prostě nebyla. Prodavačka udělala i průzkum prodejny. Rozumějte zařvala na celý lokál, na nějakou Marušku, jestli tam bota není. Zajímalo by mě, na co chodí prodavačky za pasem s vysílačkou. Nakonec se bota opravdu nenašla. Prodavačka to sváděla na nějakou náhodnou zlodějku, která v botě odešla. Opět jsem neudržela na uzdě svou debilní vlastnost, vtipnost za každou cenu. Ptala jsem se prodavačky, jestli by bylo tak těžké dohonit jednonohou zlodějku. Zvláště pokud odchází na kozačce s bezmála patnácticentimetrovým podpatkem. Rozhodla se mi můj nemístný humor krutě vrátit. „Počkejte a to jste chtěla tuhle kozačku?! Jak se tak na vás dívám s takovým lýtkem by vám ta kozačka stejně nebyla.“ Kráva jedna pitomá. Zesílila ve mně touha kozačky si koupit, i kdybych měla prohledat celé Brno. Nic z toho nebylo potřeba, přesunula jsem se do jiného nákupního centra. Kozačky zde měli, já jsem je po čtvrt hodině přemlouvání zipu i zapnula a vítězoslavně jsem si je koupila. Když jsem se vracela přes náměstí neodolala jsem pokušení pochlubit se té protivě obuvnické svou kořistí. Hodila jsem krabici nonšalantně na pult a poprosila ji, aby mi na tyto ČERSTVĚ koupené kozačky doporučila ideální impregnaci. Poznala je, i mě, viděla jsem v jejích očích strach, když markovala impregnační sprej. Nehodlala se ovšem v naší studené válce vzdát. Mezi řečí pronesla kolegyni: „Neměly bychom slečně rovnou doporučit i olej na roztahování kůže?“ I když jsem po jejím řevu na Marušku byla skoro hluchá, tohle jsem slyšela. Moje závěrečná pomsta ovšem byla tichá, zákeřná. Vytáhla jsem nenápadně postupně deset různých párů bot. Nejen, že jsem je vracela na jiná místa. Navíc jsem je obracela velikostními čísly ke zdi.

Je fakt, že po hodině nošení kozaček jsem měla silné podezření na trombózu v obou lýtkách. Nové botičky mi navíc udělaly intergalaktické puchýře. Kolem výlohy obuvi na náměstí však vždycky procházím krokem tanečním, i kdyby se mi všechny tepny zaškrtily a z pat mi prýštily potoky krve. Pro parádu a pomstu se musí trpět!

Jak jsem se pokoušela dodržovat velikonoční tradice

Nejsem katolička a tak nedokážu vnímat Velikonoce jako nějak extra svatý čas. Pro mě je to období, kdy se v našem domě sejde celá široká rodina. Naštěstí složení dosti multikulturního, takže se na přílišné dodržování tradic nehledí. Až na strýce, který místo pomlázky vozí obrovskou vařechu, kterou nám vždycky vyrobí ze zadků tataráky. Každý rok mu teta vyhrožuje uvolnivší se krevní sraženinou, která by nám mohla způsobit nejeden infarkt. Bohužel, nebere na lékařský dohled ohledy a nadále nás mydlí svinským nástrojem, skrytým pod tunou taftových mašliček s roztomilými kuřátky. Vždycky když nás bije, mám pocit, že jim šlehají plameny ze zobáčků.

Ty tradiční velikonoce měly pro mě kouzlo ještě na základní škole. Jsem člověk výtvarně nadšený a tak pro mě představovaly široké pole působnosti. Maminku jsem už od Vánoc upozorňovala na to, že na jaře bude potřeba deset bílých vajec. Normální děti si jich nosily pět. Když jsem se však dostala ke kahánku s barevným voskem já, byla jsem jako posedlá. Paní učitelka mi jednou jeden kahánek dokonce věnovala domů, protože ji vidina opětovných předvelikonočních přesčasů s umatlaným spratkem dost děsila.

Asi jsem letos prošla neuvážlivě kolem voskovek. Nebo jsem si pustila nějaký pořad pro tvořilky. Prostě mě letos popadlo volání kreativna. Překvapivě jsem v ledničce u spolubydlících objevila bílá vajíčka a tak jsem udělala soukromý barter a povyměňovala je. Při prvním pokusu vejce vyfouknout jsem pochopila, proč mě před Velikonocemi nenáviděla nejen maminka, ale i tatínek. První vajíčko jsem při vyfukování omylem rozkousla. Při druhém mi vzduch zalezl za ucho. Asi to nic nebylo, ale takový hypochondr, jako jsem já, si lehko představí perforaci Eustachovy trubice. Při třetím vajíčku mi došlo, proč za každým vyfouknutím pije tatínek slivovici. Člověk by klidně mohl chytit salmonelu. Takže jsem místo malérečkování googlila příznaky salmonely.

Nepomohl mi ani Youtube. Nejzaručenější postup byl injekční stříkačkou i s jehlou. Mám tady ledacos, ale injekční stříkačku opravdu ne. Když jsem se ptala spolubydlících podezřívavě lustrovali moje předloktí. Nikdo neměl nic a tak jsem musela odjet k rodičům a uprosit tatínka, aby mi vajíčka vyfouknul on. Očividně se mu do toho vůbec nechtělo a tak se mě pokoušel preventivně urazit. „Je ti skoro třicet a neumíš vyfouknout vejce?!“ Upozornila jsem ho na to, že je mi dvaadvacet a tohle byla vždycky jeho práce. Nakonec se nade mnou a platem smiloval, když jsem slíbila, že budu dolévat slivovici.

Protože jsem stratég, podařilo se mi ve školce štípnout dvoje balení voskovek. Z dětského kufříku pod postelí jsem vytáhla kahánek, který mi dala paní učitelka. Opět mě to tak popadlo, že jsem zdobila hlava nehlava. Ve čtyři hodiny ráno byla na stole mísa plná kraslic. Vosk byl všude po kuchyni, po mé sprše následně i v koupelně.

Pondělí Velikonoční tak mohlo začít. A bohužel ani kraslicemi mi Velikonoce s tatarem k srdci nepřirostou. Celkově mi tenhle zvyk s pomlázkou přijde debilní už od samého názvu. Že jde muž někoho vymrskat anebo vyšupat. Podle mě by měl Freud z těchto dvou slov velkou radost. Jestli nás přeřeky prozrazují, tak tyhle dvě slova bych označila za past na mamuta. Nesnáším ten pocit, kdy otevíráte dveře zadkem a během hodyhodydoprovody vám jde hlavou všech deset výpadů, které jste stihly za rok pro svůj zadek udělat. Když tedy první malí sadisti s proutky skončili, nabídla jsem jim obřadně ošatku barevných kraslic. Malí kluci se zatvářili, jakobych do ošatky rovnou nasrala. Jeden si vajíčko vzal. Druhý do něho drbnul se slovy: „To není čokoládový, vole!“ Už mu to bylo hloupé vrátit, tak ho strčil do kapsy u riflí, čímž z něho vytvořil rovnou cestovní edici. Na další tlupu výrostků jsem už aplikovala dva semestry marketingu v umění. „Když si každý vezmete dvě, dostanete padesátikačku a čokoládovýho zajíce.“ Tshe, taktika zabrala, hned byl z každého milovník folklórního umění.

Nakonec tedy ošatka zela prázdnotou. Horší však byly následky. Omeletu z bezmála padesáti vajec budu snad muset žrát až do prvního máje….

Jak jsem si kupovala hezké prádlo

Občas mám období, kdy mám potřebu se nad sebou hluboce zamyslet. Většinou tato situace nastane, když se mám učit, psát něco do bakalářky nebo dávat pozor na přednášce. Má to vždy stejný průběh. Obyčejně rychle opustím sebereflexi svého životního stylu a zlozvyků a přesunu se na pečlivé promýšlení svého šatníku. V tomto směru jsem spokojená, moje šatna vypadá trochu jako střední veletrh s oblečením. Co mi však ve skříních chybí je hezké prádlo.

Rozhodla jsem se, že je na čase koupit si něco dospělého, krajkového. Většinou se my ženy dopouštíme takového rozhodnutí v případě, že si najdeme nového partnera. Mne teda interakce s opačným pohlavím poslední dobou zejména kvůli vědecké práci na bakalářce (HAHA) míjí, ale stejně jsem prádlo potřebovala. Ne tak kvůli náhodnému sexu, ale auto může srazit každého. Zásadně totiž přecházím v Brně na blbých místech. Situace, kdy by mě ve vážném stavu v sanitce po bouračce vyzuli z italských kozaček z jemné teletiny a prostříhali se skrze luxusní vlněné šaty ke stávajícímu prádlu, by mě jistě tak jako tak zabila. Ony samotné kalhotky s jednorožci se zářícími kamínky na hřívě nejsou až tak závadné. V kombinaci s podprsenkou s jahůdkami ovšem nepůsobí zrovna jako první slupka femme fatale.

Inu vydala jsem se do obchodu. Ihned jsem pochopila, proč prádlo kupuju tak zřídka. Něco, co není vidět za cenu, kterou svět ještě neviděl. Po sdělení své velikosti prodavačce se na mě krutě usmála. „Slečno, to jste si musela někde něco špatně změřit. Takovou velikost jsme prodávali naposledy před dvěma lety. Děvčeti, kterému bylo deset.“  Sundala jsem si kabát, který asi zkresloval a prodavačka si už přestala být tak jistá mou měřičskou neschopností. I přes tohle popadla krejčovský metr, ale stejně neuspěla. Zjistila, že rozdíl pod prsy a přes prsa u mě dělá pouze nádech.

Usmála se na mě, asi jako na účastníka paralympiády a odešla do zákulisí butiku. Přinesla krabičku, která byla nadepsaná hyper push-up a odeslala mě do kabinky. Když jsem si podprsenku oblékla, nahlédla škvírou a poprosila ať si teda podprsenku už zapnu a přetočím ji ze zad dopředu. Upozornila jsem ji, že k ní stojím čelem a to, co pokládá za moje záda, je můj hrudník. Zděšeně na mě pohlédla, její víra v push-up kvalitu byla otřesena. Rozhodla se nevzdat se a do podprsenky se mi snažila nahrnout kůži z půlky těla. Musím říct, že jsem po této její provizorní liposukci konečně měla pocit, že nevypadám jako svůj brácha a za její velkou snahu jsem si podprsenku koupila i s kalhotkami. Hodinu mi vysvětlovala, jak mám prádlo prát. Chtěla jsem její přednášku urychlit vtipem. Ptala jsem se, jestli se ta krajka nemusí prát v krvi novorozeňat, když je tak jemná. Zadívala se na mě takovým způsobem, že jsem se chvíli bála, že jsem se trefila. Stačí prý šampon na novorozeňata….

Druhý den jsem vyrazila v košili, kterou jsem nemusela potupně zapnout až ke krku. Teda vlastně jsem ani nemohla. Některé knoflíčky totiž nevydržely nápor nového sexappealu a balistickou křivkou opustily outfit. Ovšem musím říct, že jsem byla celý den nesvá. Čouhala mi nezvyklá část těla. Dvakrát jsem se sama sebe lekla, když jsem sedala ke stolu a jeho deska mi zabraňovala usednout. Do výstřihu mi pořád někdo čučel, což mě znervózňovalo úplně nejvíc. Připadala jsem si, jakoby mi zrovna narostly parohy. Za celý den jsem byla celá zpocená. Stavila jsem se po cestě domů v drogerii abych koupila ten nejemnější šampon pro mimina, abych mohla propocené košíčky ! něžně! přeprat.

Moje prádlo ovšem nemělo dlouhého života. Bratr totiž po sečení trávy naházel do pračky svoje montérky a všechno co našel a pustil ji na vyvářku. Když jsem tedy pračku otevřela vyvalily se na mě montérky, na nichž ulpěly nazelenalé kusy belgické krajky. Zbytky molitanu z podprsenky byly protkány stébly trávy. Takže jsem u příležitosti další vlny sebereflexe udělala ještě jedno zamyšlení a následné rozhodnutí. Začnu chodit po přechodu, aby mě za žádnou cenu nemusela odnikud odvážet sanitka.