Jsem
člověk, který se velmi rád analyzuje. Často přemýšlím o své minulosti a snažím
se najít souvislosti se svými nynějšími mezilidskými vztahy. Ráda chodím
například na darování krve, kde mi po analýze mé krve vždy vyseknou poklonu,
nad mým pevným zdravím. Někdy se také uchýlím k pošetilostem typu
internetových testů. Poté narcisticky zjišťuji, že jsem velkou znalkyní současného filmu, že oplývám neobvyklou empatií anebo, že
mé oko rozlišuje nadprůměrnou škálu barev. A tak, když mě bratr přihlásil do
jakési pochybné tělní analýzy, neodmítla jsem. A řeknu vám, takhle zkraje roku
jsem chybila jako blázen!
Zprvu
nutno poznamenat, že vydat se na jakékoli měření těla po Vánocích je totální
konina. Z pohledu takové výživové poradkyně vlastně člověk nedělá nic
jiného, než že za bezduchého sledování pohádek obcuje s tuky, karbohydráty
a rychlými cukry. (Rozumějte láduje se cukrovím, prokládá to salátem a to vše
po krátké cestě autem k babičce opakuje v libovolném množství.)
Ono
inkriminované ráno jsem se patřičně připravila. Domnívala jsem se, že půjde o
velmi zevrubnou analýzu a tak jsem se vybavila slušným prádlem. Slušným
nemyslím ani taky eroticky nezávadným, jako spíše takovým, které není zaprané,
rozpárané či s duhovými jednorožci. K mému překvapení žádné
obnažování nebylo. Paní mě zvážila oblečenou, pouze jsem si musela vysléci
punčochy. Dokonce dvakrát, protože se paní analytičce vybila ve váze baterka.
Váha do vás postupně pošle nějaký ten proud, který vás zevrubně prozkoumá.
„Kardiostimulátor,
umělé klouby, těhotenství?“
„Ani jedno…“
„To je
skvělé, tak to má být…,“ pronesla analytička, která zjevně shledávala potomka stejně
škodlivého, jako vadnou srdeční chlopeň, ale o tom později.
Trochu
mě znervózňovalo, jak dlouho to paní počítá a taky to, že mě vážila v oblečení,
protože podle mých předpokladů a čísla, které jsem uviděla na váze, musela moje
sukně vážit nejméně pět kilo.
Inu
výsledky byly alarmující. Mé tuky na břiše prý hrdě aspirují na skrytou
obezitu, má voda v těle nepatrná. Má kostřička přetížená. Navíc mi
analytička vyhrožovala, že mineralizace kostry, která je tedy pro lehčí váhu,
než mám já je značně nebezpečná.
„Měla
jsem tu paní, které v těhotenství museli vytrhat všechny zuby, protože jak
se dítě v břiše vyvíjí, bere si z těla minerály a z kostry nebylo
co brát, tak si to vzalo ze zubů…“
V tu
chvíli jsem pochopila to „a tak to má
být.“ Ona shledávala těhotenství pro tělo prostě škodlivé. Měla jsem sto
chutí jí říct, že tedy zvolím tu schůdnější variantu a dítě si sklidím na poli,
než aby mi vysával ten nezvedený chuligán můj chatrný vápník.
Můj
metabolický věk prý je 35 let. To mi asi nevadí, já se na 35 cítím přibližně od
desíti let.
Když
jsem odcházela, ovládla mě však neskutečná chandra. Viděla jsem mého potomka,
který neboze pokládá růžičku na náhrobek, na kterém je epitaf:
ZDE
SPOČÍVÁ TĚLO MÉ MATKY. BEZZUBÉ, VYSUŠENÉ A SKRYTĚ OBÉZNÍ. ZEMŘELA NA ZÁSTAVU
METABOLISMU.
No,
a nebo to udělám jinak. S občasnou slivovičkou, koláčem a pečeným bůčkem
se dožiji osmdesátky, jako většina mých předků. Bez ohledu na zanesenou pravou
stranu lymfosystému.
Já
si tedy dávám jediný dlouhodobý cíl, cítit se na oněch pětatřicet, nejlépe do
té osmdesátky. Přeji vám úspěšný, nikým neměřený rok 2016.
