Jak jsem se učila hrát tenis

Domnívám se, že kdysi dávno v době zakládání univerzity měl někdo strach, aby se po její půdě neprocházela neduživá nadváhová stvoření. Jinak si neumím dost dobře logicky vysvětlit, proč máme i na vysoké škole povinný tělocvik. Pravdou je, že škála výběru sportů je dosti široká, ovšem předmět Spaní po obědě tam není. Seznam povinné tělesné výchovy byl tudíž pro mne velmi nevyhovující. Navíc, hodiny tělocviku nemilosrdně navazují na přednášky, takže se mi mohlo úplně klidně stát, že budu muset za prvé spěchat a za druhé spěchat v teplákách. (A to jsem ani nevěděla v jakých teplákách, protože žádné prostě nemám.) Musela jsem tedy vybrat něco, aby hned na první pohled bylo jasné, že jdu ze sportu anebo na sport a že to, co mám na sobě, mám na sobě pouze na nezbytnou dobu. Nabízely se tedy možnosti, při kterých je potřeba nějaké náčiní. Hokejka, florbalka, míč, popřípadě obruč. (Sice nevím, kde by na mě vyrobili nadměrnou obruč, ale budiž.) Bohužel, kolektivní sporty s hokejkou nepřipadaly v úvahu. Na to, že při sportu zraním sebe, jsem zvyklá. Konec konců, zvyklá je celá rodina a proto jsem chráněna celým systémem pojištění. Ale kdybych zranila ještě někoho dalšího, což by se určitě stalo, asi by to byl pěkný průšvih. Navíc jsem opravdu netalentovaná a tak by se mohl rozjet celý kolotoč školní šikany z důvodu prohrané bitvy.

A tak jsem nakonec zvolila tenis. Je to sport hezký, tenistky při něm vypadají důstojně a dokonce se při něm i nosí občas sukně, což bylo vlastně velmi příznivé. A tenisová raketa na zádech zaručeně zastraší každého samozvaného módního policistu. Taky jsem si říkala, že bych se mohla naučit, jak se tenis počítá. Konečně bych se mohla dívat v televizi kromě atletických mítinků i na Wimbledon. (Do teď jsem ho sledovala hlavně kvůli outfitům Anny Wintour – šéfredaktorce amerického Vogue.)

Bohužel moje představa o tom, že při tenise budu prudce sexy nejméně jako Šarapovová, ztroskotala už na první hodině. Dostali jsme za úkol naučit se odpalovat míček raketou přímo nad sebe a několikrát to zopakovat. Míček, který mi nepřistál na hlavě, nebo za krkem, lstivě přeletěl přes plot a tak jsem půlku vyučování brouzdala v trávě a hledala ty žluté svině. Celý semestr se mi spolužáci vyhýbali, protože se snažili si nacvičit třicet přehrávek přes síť, za které byl zápočet. Vzhledem k tomu, že jsem odpálila každý desátý míček, jsem se jim ani nedivila, že mě nechtějí do dvojice. Pravdou je, že zápočet z tenisu byl jediná zkouška, kterou jsem opakovala a když jsem se dívala na bakalářský diplom měla jsem u toho jednoho pitomého kreditu pocit opravdu dobře a tvrdě odvedené práce.

Touhu po tom praktikovat alespoň nějaký sport jsem však nemohla nějak umlčet. U nás na vsi byl vystavěn nový kurt a byl nám přislíben nový trenér. Abychom se necítili nějak zanedbávaně, dokonce nám vesničanům někde splašili bratra Radka Štěpánka. Dvoumetrového chlapa, kterého jsem se bála, ještě ani nevystoupil z auta. Když vyložil vozík s asi milionem míčků, věděla jsem, že z tenisu mě bude zajímat pouze jestli Petra Kvitová sladila lak na nehty s barvou sukně. Říkal, že mi jde dobře backhand a že s forehandem si nemám dělat hlavu, že ten jde špatně i Radkovi. I když to byla odvážná slova útěchy, lítání po kurtu jsem zbaběle vzdala a alespoň vyřešila nekonečné hádky nás tří sourozenců o dvě rakety.

A tak když se teď dívám na Wimbledon, pořád stejně více lustruju, kdo se přišel podívat a co měl u toho na sobě. Jak se to počítá, to je mi pořád velkou záhadou. Vždycky počkám až do konce utkání abych viděla, kdo dostane květinu a ten talíř a tudíž kdo je vítězem. Pravděpodobnost, že se blejsknu na Centre Courtu je tedy nepochybně nulová. Leda bych napsala skvělý scénář, dostala za něj Oscara a pak si šla sednout jako divačka vedle Anny Wintour. No rozhodně je to pravděpodobnější, než že pochopím stav 15:0 , 30:0 a 40:0 a co to pro tenistu zrovna v tu chvíli znamená.

Jak mi v Cannes věštil Libanonec z kávy

Musím říct, že jsem od dovolené v Cannes, co se témat k fejetonům týče, čekala více. Ale na druhou stranu, je strašně příjemné prožít si dovolenou bez toho, aby člověk červený jak rak utíkal někde do temna rozdýchat trapas. Některé zážitky ovšem byly alespoň úsměvné a tak vám je tu budu tak postupně trousit, jak si budu muset bolestně uvědomovat, že v Brně opravdu neseženu ani lahodný croissant, natož moře….

Na dovolenou jsem vyrazila se svou nejlepší kamarádkou. To je asi vysvětlení pro ledacos, třeba pro to, že jsem si opět posunula osobák v konzumaci růžového vína. Ten večer jsme to opravdu trochu přehnaly a bylo velmi namáhavé korzovat elegantně po riviéře. Hlavně proto, že všude kotví jachty a zahučet z vysokých podpatků mezi ně by mohlo znamenat neveselý konec naší snové dovolené. (Mořská voda by totiž zaručeně naše lodičky zničila…) Podařilo se nám vypozorovat, že i když tu drinky stojí 22 euro a výše, káva je zde levnější než na pražském Staromáku, takže to byla naše záchrana, když už se nám ale opravdu nechtělo být ozdobami Azurového pobřeží. Zapluly jsme tedy do baru a poslední, co nás zajímalo byl jakýkoli chlap, byť by měl Ferrari anebo jachtu. Osud se postaral o to abychom nebyly moc rozežrané. Přisedli si k nám dva, co neměli ani auto, ani jachtu a jak jsme později zjistily, ani na útratu. (Jeden nemluvil anglicky vůbec a ten druhý nemluvil o trochu méně, tudíž byl tlumočníkem.)

Aby nás nějak zaujali, jal se nám jeden z nich velmi lámanou angličtinou vysvětlovat, že jsou z Libanonu a že tady Hýdaznspíkengliš věští z kafe. To mi přišlo jako velmi pošetilá balící technika, věštit ze strojového espresa, které nenechává sedlinu. Předchozí růžové víno ve mně ale vyvolalo shovívavé sklony a poskytla jsem mu svůj osud v hrnečku. Zadíval se na mě vědoucím pohledem. „Jů ár metres of a marýd men.“ To se tomu, co seděl blíž mně, velmi zalíbilo. „Opravdu jste milenkou ženatého muže?“ Využil svého jakože překvapení k tomu aby mě chytil za ruku. Tak hrubé porušení osobní zóny mě šokovalo. Nezvládla jsem mu ani vysvětlit, že nejsem v současnosti milenkou vůbec nikoho, natož abych rozvracela manželství. „Nejste???  V tom případě můžete být moje!“ Hned, jak to řekl, naklonil se ke mně tak, jakoby si myslel, že se to stane hned tam v kavárně. Naštěstí disponuju vcelku mezinárodní mimikou, takže pochopil hned, že z toho nic nebude. Nebylo potřeba ho umlátit vázou. (To byl záložní plán.) Věštba ovšem pokračovala. Prý budu mít dvě děti a to dcery. Vysvětlila jsem mu, že já chci tři syny, protože mít tři syny je jediná příležitost, jak vychovat tři normální chlapy. Vrcholem ovšem bylo to, že prý na mě myslí někdo s plnovousem a brýlema. (Katka si z našeho okolí vzpomněla akorát na Američana, který u nás v bytě loni omylem tři měsíce bydlel, nemyl se a byl starej.)  Tohoto se ovšem chytil Ženatý Libanonec a začal okázale plánovat, jak si nechá narůst vousy a opatří si brýle.

Když už to začínalo být opravdu na hraně rozhodla se Katka zavelet k ústupu. Oba muži se vyděsili a ptali se, jestli bychom si nemohli dát ještě něco DOHROMADY. Ženatý ještě zkoušel oblíbenou větu, že mám krásné oči. Ne, že bych se podceňovala, ale ten večer jsem si nasadila čočku naruby a celý večer mi z pravého rudého oka tekly slzy. Zaplatily jsme své kafe a odešly do našeho hotelu, kde jsme ty dva pozorovaly z bezpečí recepce. Pochopily jsme, proč si chtěli něco dávat dohromady. Hledali po kapsách, čím by zaplatili svoje drinky. Neměli u sebe ani floka a dohromady by znamenalo večer v naší režii. Myslím, že si museli svoji útratu odpracovat a vzhledem k ceně drinků, tam možná uklízejí záchody dodnes.

Ale musím říct, že jsem upřímně zvědavá na ty svoje dvě dcery. Rozhodně jim budu vtloukat do hlavy, aby se raději s podezřelými muži z dálného či blízkého východu vůbec nebavily. A pokud budu mít ty svoje tři syny, budou si muset zapamatovat, že nechat za sebe platit ženskou je největší světový trapas. 

Jak jsem proplouvala školními léty

To že je prvního září jsem zjistila až bolestně v tramvaji. Přetáhnul mě v rámci šermu se spolužákem pravítkem nějaký naštvaný chlapeček, kterému maminka koupila celý vybavený penál. Poděkovala jsem bohu, že prvňáci nemusejí mít i kružítka a ponořila jsem se do vzpomínek, ze kterých bych chtěla sestavit dnešní trochu fejeton, trochu seznam traumat ze školních lavic.

Tak začněme třeba věkem předškolním. Špatně mi docházejí roky, takže jsem musela k psycholožce, aby mi posvětila, že můžu jít do první třídy v pěti letech. Moc si toho nepamatuju, malovaly se nějaké čtverečky a poznávaly vlajky (ve !!!čtyřech!!! letech). Milá paní psycholožka sice shledala, že nejsem úplný retard, ale že pokud půjdu do školy v pěti, tak se moje genialita neprojeví tak důkladně, jak za rok. Lehla jsem si na chodník a plakala, že do školy prostě chci jít, že už mám na to šatičky a že ve školce už nebudu ani minutu. S odstupem let vidím, že se stejně spletla a genialita nijak neutrpěla….

V první třídě přišlo jaro a tak se paní učitelka jala nám ukazovat, jak všechno pučí. Museli jsme si donést vatičku a fazoli, abychom pozorovali klíček. Myslím, že zde začalo mé nepřátelství s přírodou. Nejenom, že moje fazole nenaklíčila. Po týdnu se na vlhké vatičce nafoukla a v hodině matematiky vybouchla. Smradlavý hnis z ní potřísnil milimetrový papír premiantce Zdeničce, která se se mnou začala opět bavit až na vánoce, když jsem jí koupila obrovského plyšového medvěda.

V primě na gymnáziu jsem zažila pocit, který zažívají lidé, které nepovýší. Moje kampaň na předsedkyni třídy selhala a mně byla udělena akorát funkce nástěnkářky. Během gymnaziálních let jsem zjistila, že je mnohem lepší zůstat šedou eminencí v pozadí, která kecá do všeho, ale nemá za nic zodpovědnost.

Měřím 179 cm a v tercii jsem byla blond. To se mi vymstilo, když jsme brali nacismus. Učitel podotknul, že pokud je tu někdo podobný árijské rase, tak jsem to právě já. Probrečela jsem půlden na záchodě, protože jsem všechny musela přesvědčovat, že žádná nacistka nejsem a že bych nikdy židovského spolužáka neudala.

Dalším mým nepřítelem byl učitel občanské výchovy, který nás měl zároveň na tělocvik. Moc dobře věděl, že neumím udělat ani kotoul a skok do písku vypadá jako přílet vesmírného krtka. V občance nám vysvětloval, jak vypadá pojem kalokagathia. „Jedná se o soulad inteligence, vzdělání a sportovního vyladění těla. Například všichni se podívejte tady na Gáju (říkal mi Gájo, protože si mě pletl se spolužačkou), ta rozhodně tento ideál nenaplňuje.“ Dodnes nechápe, čímže se mě to tehdá dotknul.

Maturita, to jsou zážitky, které člověk omílá pořád dokola. Já nikdy nezapomenu mé učitelce němčiny, že mi dala trojku. Uměla jsem VŠECHNO. Vytáhla jsem si Lichtenštejnsko a započala jsem frází na jaké rozloze se tato země ROZKLÁDÁ. Ne, že tam JE, ale že se ROZKLÁDÁ. Mám podezření, že naše učitelka mi místy ani nerozuměla a proto, když jsem se nadechovala, zeptala se mě, co bych dělala v Bodamském jezeře. Vzhledem k tomu, že mám strach z přírodních koupališť jsem měla sto chutí říct, že bych do něj ani malíčkem nevlezla. Představa, že se mě dotkne při koupání ryba mě opravdu upřímně děsí. Učitelka můj děs z plazů a šupin identifikovala jako nevědomost a vyhodila mě.  

Hlásila jsem se na práva. Ve svých dost barvitých představách jsem se viděla jako soudkyně, která přísně odděluje dobro od zla a občas je v živém přenosu televizních zpráv. Nevzali mě. Teď, když se setkám se studentem práv, upřímně jej nenávidím a přeju mu spoustu opakovaných zkoušek. A když zjistím, že někdo během svého studia práv nechal, mám pocit, že on je přesně ten, který mi zabíral v pořadníku místo.

Ale jestli čekáte, že teď napíšu, že mi školní bezstarostná léta chybí, tak to se teda kluci a holky pletete. Velmi jsem trpěla tím, že nikdo kromě mě nepromýšlel outfit na celotřídní focení. A teď, když už jsme všichni dospělí, můžeme se scházet v hospodách u piva a rumu místo u školní svačiny a věřte nebo ne, pro mě to má skoro větší kouzlo. Tak vám přeji hezké září a bacha na malé hajzlíky v tramvajích, rozzuřené po hodině geometrie.

P.S.: A ona Gája, se kterou si mě pan učitel občanky pletl, byla červenovlasá. (Myslím, že měl nějakou vážnou poruchu vnímání.)