Několik poznámek k Vánocům.

Tak, zítra máme Štědrý den. Ani v tomto harmonickém čase vás neušetřím svého ostrovtipu. Nemám tedy ucelenou vánoční příhodu, jako spíše několikero poznatků, které jsem za ty roky nasbírala.

O jídle na vánoce

Kapr mi moc nechutná. Když jsem byla malá, tak jsem se vymlouvala na to, že mě bolí bříško z nervozity, jestli přijde Ježíšek. Tahle výmluva už kupodivu nefunguje, tak jsem musela přiznat, že mi prostě nechutná. Ale jím ho. Tradice je tradice, byť by vám tekly slzy a nohy se kroutily pod sváteční tabulí.

Stejný je to s rybí polívkou. Mamka mi furt tvrdí, že mi na tom nechutná celer. Ale já jsem ho viděla. To oko. Ti zasvěcení tuší…

Samostatnou kapitolou je cukroví. Já se pečení účastním velmi spoře. Jednak užírám neekonomicky suroviny a taky jsem opravdovej matla. Jediné, k čemu mě mamka pustí je namáčení do čokolády. Tam totiž nevadí, že mi každý druhý rohlíček do polevy upadne celý, místo toho aby byly precizně namočené rožky.

No a vánočka. O tu jsem se pokoušela jenom jednou. Víte jak dopadla? Jako Jabba the Hut. Ptáčci měli v krmítku Star Wars vánoce.

Jo a na stromku míváme malý klobásky. Asi chápete, proč jsme po vánocích samá návštěva…

O dárcích

Jestli můžu mít tip pro chudé na vánoce, dobrý je mít dva sourozence. Čím víc sourozenců, tím větší budget k dispozici.

Jestli si myslíte, že je nejhezčí vidět na vánoce rozzářená dětská očka, tak zkuste dát pod stromeček puberťákovi novej telefon. To jsou šlehy! A každou selfie se ta radost zvětšuje.

My doma nebalíme dárky do papírů. Každý máme svoji barvu a ušité látkové pytlíky. Které každý rok jenom vypereme. Což je ekologické. Tedy pokud sulfáty z pracího prášku nežerou bez našeho vědomí rybám ploutvičky… Vždycky jsem nadšeně chtěla dárky balit do papíru, ale přešlo mě to u prvního svetru. Vždyť to znáte, jak se to mačká, papír nevychází a izolepa…tu jsem si mohla nastříhat než jsem to začala balit…

O vánočních zvycích a obyčejích a atmosféře

Asi jste pochopili, že miluju tradice, takže u nás i zvyky jedou na plné obrátky. Tedy některé…

Půst nedržím. Žádný zlatý prase ze mě přece nebude vychovávat anorektičku!

Olovo jsme odlívali jenom jednou. Nevím, jaký tvar mi vyšel, ale ta jizva, ta je kulatá.

Lodičky pouštíme. Brácha a ségra rejdí v lavoru jako jeseteři, jenom moje skořápka je trapně přilepená k rodičům.

Jablíčko rozkrajujeme. Mamka vždycky říká, že ať je tam co je tam, ona má dobrou pojistku.

Koledy si taky pouštíme. Moje nejoblíbenější byly od Bambini di Praga na kazetě. Chtěla jsem napsat, že už je ohoblovaná…ale nebylo by to asi příliš korektní…

Házela jsem kdysi i botou. Letos mám nachystaný k tabuli luxusní lodičky, takže se žádnou botou házet nebude. Nemusím si ničit podpatky jenom proto, abych zjistila, že jsem mamánek, co bude sedět doma další rok.

Děvčata chodila i vysekávat díru do ledu, aby viděla svého milého. Taky jsem jednu chvíli chtěla popadnout sekeru, kvůli milému. Naštěstí jsme se usmířili.

Přeju vám nádherné Vánoce. Doufám, že mi dovolíte vás rozesmívat i příští rok!

P.S.: A nezapomeňte při polívce na oko…..*ďábelský smích*

Jak jsem měnila barvu vlasů

Možná jsem se o tom už tady někde zmínila, nebo jsem to autobiograficky vetkla do připravovaného románu, ale moje přirozená barva vlasů je tělová. Vlastně jsem byla celé dětství takové maskovací dítě. V každé druhé písničce se zpívá o tmavých očích a havraních vlasech, popřípadě hrají prim modrooká děvčata. Žádná nemá oči jako žabinec a vlasy jako vypelichaný kojot. (Leda by to byl zakletý hejkal) A tak, když jsem poprvé měla pocit, že bych nad sebou měl převzít kontrolu, nechala jsem si vlasy namelírovat a do dvaceti let jsem byla blondýna.

Ale čas plynul a musím říct, že mi začaly lézt opravdu krkem řeči typu, ty jsi taková bleďounká, ještě ty vlásky máš světlé. (Znáte to, jak si vedle vás sedne vaše babička a její kámoška a tlačí vám to do hlavy, dokud jim nevystydne turek ve skle.) A tak jsem jednou v tramvaji došla k dalšímu závažnému rozhodnutí. Že se přebarvím na tmavě hnědou. Přede mnou totiž seděla slečna s moc pěkným odstínem a když jsem k ní nenápadně přiložila ruku byla skoro tak bledá jako já. A tak jsem byla tři roky bruneta. Opět jsem se nevyhnula rozhovoru při turku ve skle, ten byl bohužel trochu ostřejší. Etuda na téma, jak nám Madla v tmavé zošklivěla mi doteď rezonuje v hlavě. Až budu jednou v blázinci, nebo na ČT1 v Třinácté komnatě, určitě to tam vzpomenu jako jedno z traumat. Nejlepší argument ze všech ovšem byl, že v té tmavé vypadám přísná, nepřístupná a odměřená. Nevím jak vy, ale mně se vlastně docela hodilo, že vlasy o mě pravdivě vypoví moje hlavní vlastnosti a nemusím se zdržovat tím, že budu na někoho milá.

Jenomže, jsem člověk se sebou věčně nespokojený a vypelichanokojotí barva rychle na odrostech prosvítala, inu rozhodla jsem se o prázdninách, že se vrátím do blond. Bohužel stáhnout tmavou barvu není žádná sranda i u kadeřnice. Za prvé to není žádná levná záležitost, myslím, že z mého hledání nové osobnosti moje kadeřnice zaplatila ze tři nájmy. Za druhé, trvá to dlouho. Ne na hodiny, ani na dny, nýbrž na měsíce. Přitom v těch mezifázích se modlíte, abyste se vrátili alespoň k té svojí kojotí barvě. V první fázi vlastně vůbec není poznat, že se něco stalo. V druhé fázi máte něco zrzavé, něco blond a něco hnusné, přičemž vypadáte, že jste si vlasy nemyli asi nikdy. Já jsem nyní ve chvíli, kdy mi kadeřnice tvrdí, že u hlavy už to začíná vypadat jako blond, co jsme chtěly. No já mám při pohledu do zrcadla pocit, že od hlavy tak dvě tři čísla plesnivím a ten zbytek kojotím. No prostě jedna velká katastrofa.

V pondělí bych už snad měla vypadat jako něco mezi Marylin a Táňou Kuchařovou tak uvidíme. (Škoda, že nejde u kadeřnice stáhnout taky kus nosu a nějaký ten tuček ze zadku). Jenom mám takovou obavu, že jestli se to opět nepodaří, tak mi už  ta hlava spíše obleze. Což by vlastně nevadilo, začala bych nosit šátek. U toho totiž přesně trefíte barvu. Možná jsem si ho měla koupit hned. Za ty prachy bych měla i dva od Hermés.

Jak jsem byla milá na paní na Studijním oddělení

Možná vás napadá spousta institucí, které nesou svůj název proto, abyste věděli, s čím rozhodně v těchto místech neotravovat. Pro mne to bylo dlouhou dobu Studijní oddělení na mé vysoké škole. Pokud jsem měla jako studentka nějakou potíž bylo jistější zajít ve středu do hospody. Svůj dotaz ohledně počtu kreditů na průchod studiem, popřípadě žádost o dodatečném zápisu předmětů byl v minutě vyřízen.

Každý máme podle prvního písmena příjmení přidělenou na studijním jednu referentku. Takže po tom, co jsem zjistila, co je to za ženštinu velmi jsem zatoužila po svatbě. Milý chlapec s příjmením pokud možno někde v rozmezí A – Hod.

Tato paní mě vyděsila již na začátku studia. Po tom, co jsem statečně vystála hodinovou řadu, abych dostala ISIC a mohla se jít alespoň naládovat do menzy, odmítla mi jej vydat. Nepamatovala jsem si totiž svoje učo. Nejen, že jsem si ho nepamatovala, já jsem nevěděla, co to učo je. Je to číslo, které tady všichni máme a které máme namísto jména, abychom se při komunikaci zbytečně nezdržovali formalitami. (Když jste šikovní, tak místo učo časem dostanete titul, kterým vás bude akademická obec nazývat.)

A útrapy samozřejmě nebraly konce. Všichni ostatní, kteří nemají jméno v rozmezí Ři – Vod dostávali normální oranžové průkazky na vlak potvrzené na celý rok. My ne, my jsme je dostávali orazítkované pouze na jeden semestr. Jakoby nám paní Studijní dávala najevo, že každý další semestr nás můžou vyhodit a my už si na patnáctiprocentní slevu Českých drah rozhodně nešáhneme. V Brně na nádraží už o nás nešťastnících Ři – Vod věděli a posílali srdečné pozdravení. V Přerově jsem je ale svou průkazkou velmi zaskočila a paní za přepážkou si naplánovala výlet do Brna aby se na tu naši pomocnici přijela osobně podívat, protože to ještě nezažila. Snažila jsem se ji od toho odradit zbytečně projetými penězi, neuspěla jsem, protože zaměstnanci ČD mají režijky.

Všichni jsme si tedy svou studijní agendu šetřili na chřipkové období, kdy se velmi často stávalo, že paní Studijní onemocněla a my jsme si všechno v klidu a s úsměvem vyřídily u náhradnic. Pak se ale jednou stalo, že paní Studijní onemocněla dlouhodobě. Nejspíše ji stihla Peticus urgentus. Onemocnění, které velmi často nastane po tom, co přijde dvacetistránková petice, kde celá akademická obec Ři – Vod prosí o vstřícnější studijní referentku. Měli jsme velkou radost a zvesela jsme chodili pro přelepky na studijní průkazy a ti, které vyhodili ze školy mohli alespoň jezdit za levno na průkazku, která jim platila celý rok.

Nastalo však to, co se nikdo ani nenadál. Paní se vrátila. Nevím teda, kde byla, ale asi by to místo měli prověřit, protože jsem si jistá, že tam dělají lobotomie a občas do toho prsknou nějaký ten elektrošok. Paní Studijní byla milá a vstřícná. Pomohla mi s mým uzavřením bakalářského studia a ukončila mou činnost v Informačním systému.

Po obhajobě titulu jsem byla tak dojatá, že jsem koupila kvetoucí květinu v květináči a vydala jsem se s poděkováním za ní, že to se mnou tak hezky zvládla. (Pode japonských zvyků, by se květina v květináči dávat neměla, protože tak prý přejeme obdarovanému, aby v něm zakořenila nemoc. Doufala jsem, že paní Studijní netráví své léto v Tokyu..) Byla tak překvapená a dojatá a já jsem byla skoro vyděšená. Poprvé v životě jsem ji viděla se usmát!

A pak přišel nový semestr magisterského studia. Šla jsem za Studijní bez obav, oranžovou průkazku nevyplněnou, nonšalantně jsem si chtěla půjčit tužku ze staré známosti. To jsem se teda ale přepočítala. Byla jsem vrácena abych si laskavě sehnala tužku na vyplnění. A odnášela jsem si průkazku na jeden semestr. Elektrošoky asi nemají dlouhodobé účinky. A květina? Květina trůnila uprostřed police. Doufám, že paní Studijní dobře zná japonské pověry!

P.S.: Nakonec nám přišel email, že máme úplně novou asistentku. Shodou okolností se příjmením jmenuje stejně jako já a je milá. Vzhledem ke svému jménu měla za svých studií asi stejnou paní, tak se poučila. 

Jak jsem zjistila, že stárnu

Klasický problém, kdy malé děti mají pocit, že jejich rodiče by měli brzo umřít, protože jsou strašně staří známe všichni. Já stále dělám, že se mě stárnutí netýká. Popravdě, někdy mám pocit, že myslím jako malé dítě. Přišla však řada událostí, při kterých jsem si uvědomila, že nemládneme nikdo. A když mám dneska narozeniny, rozhodla jsem se pro malý sumář důkazů…

Že mi děti ve školce vykají, to se dá ještě pochopit. Kdybyste však viděli ten ďábelský smích, který se spustil, když jsem jim vysvětlovala, proč přehrávači na CD říkám kazeťák….Měla jsem pocit, že jsem průvodkyní v muzeu, kde kážu nad kostmi homo erecta.

Když jsem nesla sestřenici o přestávce na gymnázium nějaké zapomenuté věci z prázdnin, všechny děti si posedaly na svá místa.

Maminka mi přestala dávat balíček na Mikuláše.

Před nedávnem mě naplnilo bezmezným štěstím to, že program na sušičce a pračce skončil zárověň.

Při žehlení na zemi jsem veřejně pronesla vážné přání, že si přeju žehlicí prkno.

Když zadám do webového prohlížeče „mo“, první, co se mi nabídne, není modnipeklo.cz, ale mojebanka.cz.

Musela jsem si jít na úřad, aby mi vyměnili mou zastaralou občanku.

Pohádku, která byla premiérována v mém dětství, začali na Vánoce dávat jako klasiku adventu.

Začalo mě víc bavit dárky dávat, než je dostávat.

Když se začalo něco vracet do módy, nemusela jsem prohrabat šatník babičky a maminky, stačilo otevřít svou skříň.

Na jaře jsem vylezla na posed a kochala se, jak se probouzí příroda.

Na podzim jsem tam vylezla zase a kochala se, jak se mění barvy lesa.

V zimě jsem tam nevylezla, protože mě bolelo koleno.

Přestala jsem doufat, že mi narostou prsa.

Přestala jsem se bát, že mi ještě poporoste nos.

To je všechno, užijte si můj narozeninový den, jako by byl váš!

Jak jsem se učila hrát tenis

Domnívám se, že kdysi dávno v době zakládání univerzity měl někdo strach, aby se po její půdě neprocházela neduživá nadváhová stvoření. Jinak si neumím dost dobře logicky vysvětlit, proč máme i na vysoké škole povinný tělocvik. Pravdou je, že škála výběru sportů je dosti široká, ovšem předmět Spaní po obědě tam není. Seznam povinné tělesné výchovy byl tudíž pro mne velmi nevyhovující. Navíc, hodiny tělocviku nemilosrdně navazují na přednášky, takže se mi mohlo úplně klidně stát, že budu muset za prvé spěchat a za druhé spěchat v teplákách. (A to jsem ani nevěděla v jakých teplákách, protože žádné prostě nemám.) Musela jsem tedy vybrat něco, aby hned na první pohled bylo jasné, že jdu ze sportu anebo na sport a že to, co mám na sobě, mám na sobě pouze na nezbytnou dobu. Nabízely se tedy možnosti, při kterých je potřeba nějaké náčiní. Hokejka, florbalka, míč, popřípadě obruč. (Sice nevím, kde by na mě vyrobili nadměrnou obruč, ale budiž.) Bohužel, kolektivní sporty s hokejkou nepřipadaly v úvahu. Na to, že při sportu zraním sebe, jsem zvyklá. Konec konců, zvyklá je celá rodina a proto jsem chráněna celým systémem pojištění. Ale kdybych zranila ještě někoho dalšího, což by se určitě stalo, asi by to byl pěkný průšvih. Navíc jsem opravdu netalentovaná a tak by se mohl rozjet celý kolotoč školní šikany z důvodu prohrané bitvy.

A tak jsem nakonec zvolila tenis. Je to sport hezký, tenistky při něm vypadají důstojně a dokonce se při něm i nosí občas sukně, což bylo vlastně velmi příznivé. A tenisová raketa na zádech zaručeně zastraší každého samozvaného módního policistu. Taky jsem si říkala, že bych se mohla naučit, jak se tenis počítá. Konečně bych se mohla dívat v televizi kromě atletických mítinků i na Wimbledon. (Do teď jsem ho sledovala hlavně kvůli outfitům Anny Wintour – šéfredaktorce amerického Vogue.)

Bohužel moje představa o tom, že při tenise budu prudce sexy nejméně jako Šarapovová, ztroskotala už na první hodině. Dostali jsme za úkol naučit se odpalovat míček raketou přímo nad sebe a několikrát to zopakovat. Míček, který mi nepřistál na hlavě, nebo za krkem, lstivě přeletěl přes plot a tak jsem půlku vyučování brouzdala v trávě a hledala ty žluté svině. Celý semestr se mi spolužáci vyhýbali, protože se snažili si nacvičit třicet přehrávek přes síť, za které byl zápočet. Vzhledem k tomu, že jsem odpálila každý desátý míček, jsem se jim ani nedivila, že mě nechtějí do dvojice. Pravdou je, že zápočet z tenisu byl jediná zkouška, kterou jsem opakovala a když jsem se dívala na bakalářský diplom měla jsem u toho jednoho pitomého kreditu pocit opravdu dobře a tvrdě odvedené práce.

Touhu po tom praktikovat alespoň nějaký sport jsem však nemohla nějak umlčet. U nás na vsi byl vystavěn nový kurt a byl nám přislíben nový trenér. Abychom se necítili nějak zanedbávaně, dokonce nám vesničanům někde splašili bratra Radka Štěpánka. Dvoumetrového chlapa, kterého jsem se bála, ještě ani nevystoupil z auta. Když vyložil vozík s asi milionem míčků, věděla jsem, že z tenisu mě bude zajímat pouze jestli Petra Kvitová sladila lak na nehty s barvou sukně. Říkal, že mi jde dobře backhand a že s forehandem si nemám dělat hlavu, že ten jde špatně i Radkovi. I když to byla odvážná slova útěchy, lítání po kurtu jsem zbaběle vzdala a alespoň vyřešila nekonečné hádky nás tří sourozenců o dvě rakety.

A tak když se teď dívám na Wimbledon, pořád stejně více lustruju, kdo se přišel podívat a co měl u toho na sobě. Jak se to počítá, to je mi pořád velkou záhadou. Vždycky počkám až do konce utkání abych viděla, kdo dostane květinu a ten talíř a tudíž kdo je vítězem. Pravděpodobnost, že se blejsknu na Centre Courtu je tedy nepochybně nulová. Leda bych napsala skvělý scénář, dostala za něj Oscara a pak si šla sednout jako divačka vedle Anny Wintour. No rozhodně je to pravděpodobnější, než že pochopím stav 15:0 , 30:0 a 40:0 a co to pro tenistu zrovna v tu chvíli znamená.

Jak mi v Cannes věštil Libanonec z kávy

Musím říct, že jsem od dovolené v Cannes, co se témat k fejetonům týče, čekala více. Ale na druhou stranu, je strašně příjemné prožít si dovolenou bez toho, aby člověk červený jak rak utíkal někde do temna rozdýchat trapas. Některé zážitky ovšem byly alespoň úsměvné a tak vám je tu budu tak postupně trousit, jak si budu muset bolestně uvědomovat, že v Brně opravdu neseženu ani lahodný croissant, natož moře….

Na dovolenou jsem vyrazila se svou nejlepší kamarádkou. To je asi vysvětlení pro ledacos, třeba pro to, že jsem si opět posunula osobák v konzumaci růžového vína. Ten večer jsme to opravdu trochu přehnaly a bylo velmi namáhavé korzovat elegantně po riviéře. Hlavně proto, že všude kotví jachty a zahučet z vysokých podpatků mezi ně by mohlo znamenat neveselý konec naší snové dovolené. (Mořská voda by totiž zaručeně naše lodičky zničila…) Podařilo se nám vypozorovat, že i když tu drinky stojí 22 euro a výše, káva je zde levnější než na pražském Staromáku, takže to byla naše záchrana, když už se nám ale opravdu nechtělo být ozdobami Azurového pobřeží. Zapluly jsme tedy do baru a poslední, co nás zajímalo byl jakýkoli chlap, byť by měl Ferrari anebo jachtu. Osud se postaral o to abychom nebyly moc rozežrané. Přisedli si k nám dva, co neměli ani auto, ani jachtu a jak jsme později zjistily, ani na útratu. (Jeden nemluvil anglicky vůbec a ten druhý nemluvil o trochu méně, tudíž byl tlumočníkem.)

Aby nás nějak zaujali, jal se nám jeden z nich velmi lámanou angličtinou vysvětlovat, že jsou z Libanonu a že tady Hýdaznspíkengliš věští z kafe. To mi přišlo jako velmi pošetilá balící technika, věštit ze strojového espresa, které nenechává sedlinu. Předchozí růžové víno ve mně ale vyvolalo shovívavé sklony a poskytla jsem mu svůj osud v hrnečku. Zadíval se na mě vědoucím pohledem. „Jů ár metres of a marýd men.“ To se tomu, co seděl blíž mně, velmi zalíbilo. „Opravdu jste milenkou ženatého muže?“ Využil svého jakože překvapení k tomu aby mě chytil za ruku. Tak hrubé porušení osobní zóny mě šokovalo. Nezvládla jsem mu ani vysvětlit, že nejsem v současnosti milenkou vůbec nikoho, natož abych rozvracela manželství. „Nejste???  V tom případě můžete být moje!“ Hned, jak to řekl, naklonil se ke mně tak, jakoby si myslel, že se to stane hned tam v kavárně. Naštěstí disponuju vcelku mezinárodní mimikou, takže pochopil hned, že z toho nic nebude. Nebylo potřeba ho umlátit vázou. (To byl záložní plán.) Věštba ovšem pokračovala. Prý budu mít dvě děti a to dcery. Vysvětlila jsem mu, že já chci tři syny, protože mít tři syny je jediná příležitost, jak vychovat tři normální chlapy. Vrcholem ovšem bylo to, že prý na mě myslí někdo s plnovousem a brýlema. (Katka si z našeho okolí vzpomněla akorát na Američana, který u nás v bytě loni omylem tři měsíce bydlel, nemyl se a byl starej.)  Tohoto se ovšem chytil Ženatý Libanonec a začal okázale plánovat, jak si nechá narůst vousy a opatří si brýle.

Když už to začínalo být opravdu na hraně rozhodla se Katka zavelet k ústupu. Oba muži se vyděsili a ptali se, jestli bychom si nemohli dát ještě něco DOHROMADY. Ženatý ještě zkoušel oblíbenou větu, že mám krásné oči. Ne, že bych se podceňovala, ale ten večer jsem si nasadila čočku naruby a celý večer mi z pravého rudého oka tekly slzy. Zaplatily jsme své kafe a odešly do našeho hotelu, kde jsme ty dva pozorovaly z bezpečí recepce. Pochopily jsme, proč si chtěli něco dávat dohromady. Hledali po kapsách, čím by zaplatili svoje drinky. Neměli u sebe ani floka a dohromady by znamenalo večer v naší režii. Myslím, že si museli svoji útratu odpracovat a vzhledem k ceně drinků, tam možná uklízejí záchody dodnes.

Ale musím říct, že jsem upřímně zvědavá na ty svoje dvě dcery. Rozhodně jim budu vtloukat do hlavy, aby se raději s podezřelými muži z dálného či blízkého východu vůbec nebavily. A pokud budu mít ty svoje tři syny, budou si muset zapamatovat, že nechat za sebe platit ženskou je největší světový trapas. 

Jak jsem proplouvala školními léty

To že je prvního září jsem zjistila až bolestně v tramvaji. Přetáhnul mě v rámci šermu se spolužákem pravítkem nějaký naštvaný chlapeček, kterému maminka koupila celý vybavený penál. Poděkovala jsem bohu, že prvňáci nemusejí mít i kružítka a ponořila jsem se do vzpomínek, ze kterých bych chtěla sestavit dnešní trochu fejeton, trochu seznam traumat ze školních lavic.

Tak začněme třeba věkem předškolním. Špatně mi docházejí roky, takže jsem musela k psycholožce, aby mi posvětila, že můžu jít do první třídy v pěti letech. Moc si toho nepamatuju, malovaly se nějaké čtverečky a poznávaly vlajky (ve !!!čtyřech!!! letech). Milá paní psycholožka sice shledala, že nejsem úplný retard, ale že pokud půjdu do školy v pěti, tak se moje genialita neprojeví tak důkladně, jak za rok. Lehla jsem si na chodník a plakala, že do školy prostě chci jít, že už mám na to šatičky a že ve školce už nebudu ani minutu. S odstupem let vidím, že se stejně spletla a genialita nijak neutrpěla….

V první třídě přišlo jaro a tak se paní učitelka jala nám ukazovat, jak všechno pučí. Museli jsme si donést vatičku a fazoli, abychom pozorovali klíček. Myslím, že zde začalo mé nepřátelství s přírodou. Nejenom, že moje fazole nenaklíčila. Po týdnu se na vlhké vatičce nafoukla a v hodině matematiky vybouchla. Smradlavý hnis z ní potřísnil milimetrový papír premiantce Zdeničce, která se se mnou začala opět bavit až na vánoce, když jsem jí koupila obrovského plyšového medvěda.

V primě na gymnáziu jsem zažila pocit, který zažívají lidé, které nepovýší. Moje kampaň na předsedkyni třídy selhala a mně byla udělena akorát funkce nástěnkářky. Během gymnaziálních let jsem zjistila, že je mnohem lepší zůstat šedou eminencí v pozadí, která kecá do všeho, ale nemá za nic zodpovědnost.

Měřím 179 cm a v tercii jsem byla blond. To se mi vymstilo, když jsme brali nacismus. Učitel podotknul, že pokud je tu někdo podobný árijské rase, tak jsem to právě já. Probrečela jsem půlden na záchodě, protože jsem všechny musela přesvědčovat, že žádná nacistka nejsem a že bych nikdy židovského spolužáka neudala.

Dalším mým nepřítelem byl učitel občanské výchovy, který nás měl zároveň na tělocvik. Moc dobře věděl, že neumím udělat ani kotoul a skok do písku vypadá jako přílet vesmírného krtka. V občance nám vysvětloval, jak vypadá pojem kalokagathia. „Jedná se o soulad inteligence, vzdělání a sportovního vyladění těla. Například všichni se podívejte tady na Gáju (říkal mi Gájo, protože si mě pletl se spolužačkou), ta rozhodně tento ideál nenaplňuje.“ Dodnes nechápe, čímže se mě to tehdá dotknul.

Maturita, to jsou zážitky, které člověk omílá pořád dokola. Já nikdy nezapomenu mé učitelce němčiny, že mi dala trojku. Uměla jsem VŠECHNO. Vytáhla jsem si Lichtenštejnsko a započala jsem frází na jaké rozloze se tato země ROZKLÁDÁ. Ne, že tam JE, ale že se ROZKLÁDÁ. Mám podezření, že naše učitelka mi místy ani nerozuměla a proto, když jsem se nadechovala, zeptala se mě, co bych dělala v Bodamském jezeře. Vzhledem k tomu, že mám strach z přírodních koupališť jsem měla sto chutí říct, že bych do něj ani malíčkem nevlezla. Představa, že se mě dotkne při koupání ryba mě opravdu upřímně děsí. Učitelka můj děs z plazů a šupin identifikovala jako nevědomost a vyhodila mě.  

Hlásila jsem se na práva. Ve svých dost barvitých představách jsem se viděla jako soudkyně, která přísně odděluje dobro od zla a občas je v živém přenosu televizních zpráv. Nevzali mě. Teď, když se setkám se studentem práv, upřímně jej nenávidím a přeju mu spoustu opakovaných zkoušek. A když zjistím, že někdo během svého studia práv nechal, mám pocit, že on je přesně ten, který mi zabíral v pořadníku místo.

Ale jestli čekáte, že teď napíšu, že mi školní bezstarostná léta chybí, tak to se teda kluci a holky pletete. Velmi jsem trpěla tím, že nikdo kromě mě nepromýšlel outfit na celotřídní focení. A teď, když už jsme všichni dospělí, můžeme se scházet v hospodách u piva a rumu místo u školní svačiny a věřte nebo ne, pro mě to má skoro větší kouzlo. Tak vám přeji hezké září a bacha na malé hajzlíky v tramvajích, rozzuřené po hodině geometrie.

P.S.: A ona Gája, se kterou si mě pan učitel občanky pletl, byla červenovlasá. (Myslím, že měl nějakou vážnou poruchu vnímání.)

Jak Kačenka vyhrála zájezd do Cannes

Já ve hře nemám štěstí. V tombole nevyhraji nikdy nic, dokonce ani vytouženou štangli salámu či lahev vodky. Kačka, ta je na tom podobně, i když…jak kdy…

Znáte takové ty soutěže, jak se do nich zapojíte ani vlastně nevíte proč? Ty soutěže, které slibují od šňůry perel za obaly z tavených sýrů až po týdenní pobyt v Cannes v hotelu Martinez pro dvě osoby? Tak do jedné takové se přihlásila naše Kačenka.

Abychom se mohly vydat válet si šunky do pětihvězdičkového apartmá (noc za čtyřicet tisíc korun) musela Katka sepsat nějakou zázračnou esej o tom, co pro ni znamená krása. Musím říct, že s tím byla dost otravná. Neustále nám předčítala nové a nové pokusy o co nejkýčovitější a nejdojemnější příběh. Vrcholu otravnosti dosáhla ve chvíli, kdy mě donutila, abych se taky zúčastnila, jakože abychom zvýšily naše šance. S odporem k jakýmkoli utopickým soutěžím jsem zplodila takovou hrůzu, že jsem velmi upřímně doufala, že nevyhraju a nejlépe, že se můj účastnický formulář ztratí někde v kyberprostoru.

Možná se vám nebude chtít věřit, ale Katčina esej vyhrála. (Nebude se vám chtít věřit, protože nikdo nikomu nepřeje pobyt v šestihvězdičkovém hotelu, kde přebývají po dobu filmového festivalu herci a herečky.) Když si Katka podesáté přečetla oznámení o výhře skočila mi kolem krku. (S její výškou to byl opravdu výkon, proto je vám asi jasné, jaká bomba to byla.) Naši obrovskou radost ovšem vystřídalo zděšení. Nikdo přece nemůže odjet do destinace, kde tráví prázdniny světová smetánka v roztomilých šatech z Háemka. A tak nastala skříňová apokalypsa, při které jsme zjistily, že nemáme na sebe absolutně nic adekvátního. (Vzhledem k plánovanému srpnu na „kúpku v Púchove“ jsem žádné nákupy nepředpokládala.) Nakonec jsme se sesedly a upřímně si přiznaly, že jestli někdo zvládne přezíravě korzovat po pláži v oblečení, které šila babička po nocích, tak jsme to my dvě a zklidnily jsme se. Taky moje rozměry rozhodně neodpovídaly plážovému povalování. A tak jsem začala žrát místo čokolády suchou pohanku.

Celý měsíc jsme mlčely a výhru z pověrčivosti tajily, dokud jsme neměly v ruce letenky. Nechtělo se nám v lidech vyvolávat závist, aby nás někdo potom nenařknul z hanebné lži. Babička pilně šila garderobu a při každé zkoušce šatů mi promlouvala do duše, že rozhodně nemám sama chodit s žádných chlapem na večeři. Představa, že by mě někdo z miliardářských obyvatel hotelu Martinez pozval na večeři mě opravdu upřímně děsí. Hlavně proto, že úplně přesně nevím, jak přežiju konzumaci syrové ústřice. A šneci mi dojemně připomínají dětství, kdy jsme je chovali na pampeliškách v krabičce od nanukáče.

Možná pořád čekáte nějakou chybičku, kdy se to obrátí v něco nečekaného a vtipného. Ale je mi líto, fejeton právě píšu v záplavě hader, které budu muset nějak sofistikovaně narvat do kufru tak aby se nepomačkaly. (Půjčení žehličky v takovém hotelu stojí totiž jako týdenní dovolená v Čechách.) A v pondělí opravdu vyrážíme směr Azurové pobřeží. Ale nebojte se, v letadle obvykle zvracím a spouští se mi krev z nosu. Já i Katka můžeme na slunce přibližně na pět minut, jinak pak vypadáme jako jiná oblíbená pochoutka  - humr. Určitě vám přivezu nejednu vtipnou příhodu.

P.S.: Až příště nevyhrajete štangli salámu, vzpomeňte si na mě, ono se to štěstí ve hře totiž může tam nahoře někde kumulovat a pak přijít najednou. A nevím, ale salám-Cannes-salám-Cannes…asi bych neměnila.

P.P.S.: Organizátoři soutěže mi odepsali, že moje esej bohužel nezvítězila. Že vítězem je jakási Katarína. Jako cenu útěchy mi poslali lesk na rty. Vezmu si ho s sebou, společně s perlami, které jsem kdysi vyhrála v soutěži s tavenými sýry Apetito.

Jak jsem se zúčastnila autorského čtení

Možná jste tomu někteří byli svědkem, když došlo na věc nevídanou a to mé autorské čtení. Pro mě to tedy nebyl okamžik, kdy jsem nabyla pocitu zadostiučinění a ozdravení sebevědomí. Je to přesně ta chvíle, kdy se musíte přestat schovávat za lajky a blogové statistiky a říct veřejně před publikem, tohle jsem já, jsem autorka tohodle, co teď tady uslyšíte. Nemůžete použít nejzazší výmluvu a to takovou, že vám někdo ukradl k bloggeru heslo a píše pod vašim jménem všechny fejetony, které nejsou tak oblíbené.

Naštěstí to byla skupinová poprava více Mladých a Nadějných. Kupodivu jsem nešla na řadu jako první, což mě na chvíli dost uklidnilo. Do toho okamžiku, než se slečna přede mnou začala představovat. Měla nachystanou krátkou prohlídku svého životopisu, kde již ve školce klíčil mladý poeta, který již vodovčičkou do rohu obrázku vepisoval své veršíky. Následná žeň v podobě několika cen, které můžeme hravě přirovnat k Oscarům literatury. Povídka mi připadala dosti nudná, ale připisovala jsem to spíše tomu, že byla o lásce, k čemuž já přistupuji s odporem tak nějak z principu. Já jsem marně vzpomínala na svoje literární léta. V mysli mi vytanula jenom vařecha, která často ležívala vedle čistého papíru na domácí slohovku. (Maminka, jinak velká zastánkyně domluv, sahala k vařeše pouze v krajním případě. Pololetí a domácí slohovky byly přesně ta doba.)

Vedle mě si během slečnina čtení přisedl hoch, kterého jsem hned odhadla na mladého nadějného básníka. Hlavně proto, že měl každou botu jinou, třásly se mu ruce a upíral na mě zpoza přerostlé ofiny jedno oko. Nevěděla jsem, jestli si myslí, že chci být jeho nejlepší kamarádka nebo že mu chci vykuchat orgány. Svou náklonnost měnil každou vteřinou. Abych nějak rozprostřela kolegiální atmosféru zeptala jsem se ho, jestli je nervózní. Řekl, že vůbec a přitom mu z třesoucích se rukou popadaly papíry, na kterých přinesl svou tvorbu. Bylo mi ho trochu líto, tak jsem se pokusila pokračovat v nenucené konverzaci. „Je tady málo lidí, měls sem nahnat taky nějaký svoje kámoše, tahle první řada jsou všichni moji známí.“ Pronesla jsem se širokým úsměvem na jedno oko, které upejpavě střídavě hledělo na mě a na ty dvě rozdílné boty. „No..to jsem mohl, ale já vlastně…..nemám žádné kamarády.“ Vedle něho jsem si připadala jako socializační extrovert se sklonem k exibicionismu.

Samotné moje čtení to byla komedie, jako vždycky. Vzala jsem si krátkou sukni a doufala jsem, že u čtení budu stát. Inu sedělo se. Na pomoc jsem si vypůjčila obrovskou knihu o Mikoláši Alšovi, abych si zakryla kalhotky. Když jsem se naaranžovala alespoň trochu nevulgárně a pronesla název prvního fejetonu Jak jsem si kupovala hezké prádlo zavládlo v publiku veselí, že mohou výsledek nákupu přímo na živo zhodnotit. Musím říct, že se lidi i dále celkem bavili, což mě strašně překvapilo. Mně by stačilo, kdyby mi nenadávali, každý potlesk jsem vnímala jako bonus. Na vavříny mě vyneslo zjištění, že o potlesk se nestarají jenom spolubydlící ze slušnosti, ale že tleská publikum, normálně, mně! Nakonec mě ještě ukecali o přídavek, který jsem ÚPLNOU náhodou měla nahraný ve čtečce.

A tak to dopadlo k mé spokojenosti, nesla jsem se městem jako Hemingway. Zasedla jsem do rohu zapadlé kavárny, kde jsem pozorovala lidi, abych následně mohla zhmotnit jejich charaktery v některém ze svých budoucích přelomových románů. Potom jsem došla domů, zjistila jsem z fotek, že Mikoláš Aleš mou počestnost nezachránil a po celém facebooku už do konce života budou kolovat mé spoďáry, dále že používám o tón tmavší make-up, než by bylo potřeba a že došel v bytě Jar a toaleťák.  Tak jsem se vrátila zase na zem, kde spisovatelé nevydělávají peníze a musí se živit něčím normální a zaobírat se i všednodenní agendou, jako je hajzlpapír.

Ale ten román, ten jednou napíšu, nejspíše o lásce…

P.S.: Překvapivě největší celebritou čtení byla Katka, protože všechny zajímalo, kdo že je tím druhým a vždycky vtipným a okouzlujícím účastníkem mých příhod. 

P.P.S.: Myslím, že jí každou zmínku o ní začnu účtovat...

Jak jsme jeli na rodinný výlet

Tak máme v plném proudu okurkovou sezónu. I já jsem s inspirací na štíru a tak jsem zapátrala v paměti, abych přišla s něčím tematickým. Asi nejpříhodnější bude situace, která vysvětluje, proč naše rodina tak málo jezdí na poznávací výlety po okolí.

Nevím, kdo z nás tří sourozenců tohle začal. Ale prostě jsme celé dny byli protivní, že nikam nejezdíme, že my chceme na výlet. Nejlépe někam na hrad a že tam chceme párek v rohlíku a polodrahokam do sbírky. Nakonec jsme naše milované rodiče ukecali a oni nás vyvezli. Cílem se stala Kroměříž.

Jestli někdy budete mít děti, které budou ale hodně zlobivé, rozhodně je vezměte do zdejšího zámku. Katastrofa nastala už v okrasných zahradách. Sestra se ztratila v keřovém bludišti a tak to flegmaticky crossla skrze buxusy. Mamince ji dovlekl zahradník, který nám vyhrožoval, že na nás zavolá střídavě sociálku a střídavě správce zahrad. Já jsem byla pubertálně pro jistotu otrávená úplně ze všeho a kritickým pohledem jsem ničila poslední zbytky rodinné atmosféry. (Dělám to i těď, bez puberty, akorát už nemám na čele tolik beďarů.) Ale vrchol kulturního zájezdu připravil můj bratříček.

Druhá část výletu totiž obsahovala prohlídku kroměřížského zámku. Možná někteří vědí, že je to tak trochu katolická bašta a tak je celý zámek plný obrazů s papeži a potentáty, přičemž o každém je velmi zajímavý příběh. Aby toho nebylo málo, náš tatínek si připravil všetečné otázky, aby výklad dostatečně zdržoval. Maminka jeho týrání doplňovala milým obličejem na nás. Takovým tím obličejem: milé děti, chtěli jste výlet? Tak máte tento úúúúúžasný, nekonečně dlouhý výlet na který nikdy nezapomenete a už nikdy nás nebudete obviňovat ze zanedbávání výchovy. Brácha ve třetí galerii plné portrétů papežů začal plakat, že ho z těch šoupacích papučí bolí nožičky a že se mu chce čůrat. Mamka ho ignorovala a dělala, že k nám nepatří. Za chvíli bratr zmlknul a mamka vítězoslavně ubezpečila průvodkyni o revolučních výchovných metodách, kdy dítě prostě necháte, až se unaví. Průvodkyně bohužel tolik nesouhlasila. Zděšeně se dívala za maminku i za zábranu, která oddělovala turisty od baroka. Bratr seděl na původní vyřezávané polstrované židli papeže Celestýna. Prohlásil, že jeho už opravdu bolí nohy a že další výklad nepřežije. Rodiče na něj začali řvát. Brácha se pomalu zvedl a přelezl na vystavenou postel a všem důrazně připomněl, že se mu taky chtělo čůrat. Nakonec mu maminka nabídla autíčko na ovládání. To se přestalo líbit mně. Jak může někdo, kdo zlobí vytěžit ještě odměnu, to mi přišlo strašně nespravedlivé. Nakonec to průvodkyně ukecala na párek v rohlíku pro nás všechny tři a slíbila, že nás vyvede bočním vchodem hned. Myslím, že to byla i trochu pojistka, abychom už nedevastovali žádnou další část expozice. Samozřejmě, že jsme nedostali ani ten párek, ale tři pohlavky a jelo se se sveřepým mlčením domů.

A tak nás naši na výlety neberou. Brácha už vyrostl, ale odpor k baroku a hradům má do teď. Sestra je logický génius a neztratí se prakticky nikde. A když jo, prostě to vezme skrz. Akorát já, já dělám scény do teď. Třeba na sourozenecké dovolené v Berlíně, ale o tom až zase někdy jindy.

Jak se mi dostalo individuálního servisu v bance

Nevím, čím to je, ale jsem člověk, který má neustálé oplétačky s bankou. I když můj účet neumožňuje vstup do mínusu, vždycky se jim v bance podaří odečíst mi nějaký šílený poplatek v blbou dobu tak, že se do mínusu dostanu. Pak mi poštou chodí dopisy o tom, jak jsem strašný dlužník, na kterého se už staví šibenička. Navíc jsem si vybrala banku, kde vám sice přizpůsobí svůj servis na míru, ale pouze v místě, kde jste si účet zakládali. Vzhledem k tomu, že mi tehdá bylo patnáct a nenapadlo by mě, že jednou budu v Brně, musím s každou kravinou v tomto důsledku dojet do našeho Miniměsta. Moje odhodlání udělat jim za ty poplatky z kanceláří kůlničky na dříví tedy většinou vyprchá dřív, než stihnu z Brna domů dorazit. Bohužel, nadcházející trampoty jsem si způsobila víceméně sama.

Nevím, jestli to způsobila Ficova volební kampaň nebo nádhera Modrého kostolíka, zkrátka a dobře dojela jsem do Bratislavy a nad bankomatem jsem si uvědomila, že jsem zapomněla pin. Samozřejmě, že se dobře znám a pro tyto případy jsem si pin uložila do telefonu. Bezpečnostní poradci se nemusí hned durdit. Proti případným kabelkovým zlodějům jsem nastavila věru sofistikovaný systém. Pin jsem uložila pod nějakým jménem. A mezi celé telefonní číslo. Od chvíle, kdy jsem účet zakládala, jsem ho ovšem připomenout nepotřebovala. Takže jsem musela složitě procházet celý telefonní seznam, abych si vzpomněla na ono fiktivní jméno. (Zde oceníte, pokud máte málo přátel a známých). Bohužel ani tohle mi nepomohlo. Nemohla jsem si totiž vzpomenout, která čtyřkombinace z celého telefonního čísla je můj kýžený pin. (Žádná číslice mi nebyla ani za boha povědomá). A tak jsem se stala na tři dny Katčiným příživníkem a marně jsem se ládovala Ginkgo bilobou, aby si můj záludný mozek vzpomněl.

Po návratu do Brna jsem vyrazila do banky, abych zjistila, jestli třeba není chyba na straně banky.  Paní na recepci mi opět vysvětlovala, že pro informace budu muset vyrazit do SVÉ pobočky. Aby moje zuřivost dosáhla vrcholu přidala se k diskuzi paní z ostrahy. Obhlídla mou kartu asi jako zlatník diamant a tvrdila mi, že to mám tutově poškozený čip, že to jsem si přeci musela všimnout. Nevím proč se mi zdálo, že to říká, jako bych měla poškozený čip i v mozku.

Tak jsem si tedy nechala zaslat kartu novou. Bohužel, ani ta nefungovala. Já jsem věděla, odkud vítr fouká, že poškození nastalo mezi mozkem a kartou. Nechala jsem si tedy zaslat i pin znovu. Asi ani nemusím říkat, že se za to platí, v tomto případě dvě stě korun, což mi přijde jako celkem pálka. (Když to ještě sečtu s preparáty Ginkgo biloba, tak nám náklady na děravou paměť dost stoupají). Pin přišel, já jsem si ho samozřejmě vzpomněla těsně před tím, než jsem rozbalila obálku.

Bohužel tohle není šťastný konec příběhu, karta byla od banky dodána špatně. Nešly mi bezkontaktní platby. V bance mi tedy ochotně poradili, že tuto rozstřihneme a dostanu novou. I s novým pinem. Takže celá anabáze za dvě stovky byla naprosto zbytečná.

Dostala jsem tedy úplně novou kartu a úplně nový pin, který jsem i přes všechna písemná naléhání v manuálu sdělila i Katce i mamince, protože až ho zapomenu a ony taky, budu se mít na koho vztekat. Design karty je ohavný, mám pocit, že dostanu epileptický záchvat vždy, když otevřu peněženku. Paní v bance mé umělecké nesouhlasy chápala a nabízela mi výměnu za můj vlastní design. Paní ředitelka, která mě zná od patnácti, ovšem celou akci zarazila. Pravila moudrou větu: „Počkáme, jestli slečna kartu třeba v nejbližší době opět neztratí nebo nepoškodí.“ Ani jsem na ni nebyla hnusná. Měla pravdu, opravdu mě mají v Miniměstě přečtenou. Jenom doufám, že až kartu někde zlomím, nebo poškrábu a budu si muset nákup odbrigádovat, bude to v obchodě s prádlem a ne ve zverimexu.

Jak jsme prodávaly hračky

Vždycky, když mám pocit, že mám náběh na tvůrčí krizi, postará se někdo z mého okolí o inspiraci. Tentokrát to byla maminka a její zhoubná činorodost. Rozhodla se, že potřebujeme trochu čerstvého vzduchu a že pojedeme prodávat hračky do ZOO.  Což o to, měla jet prodávat hračky našich známých, které jsou prostě dokonalé. Jsou české a variabilní a barevné a dají se prát v pračce, což oceníte hlavně u modelu 0456 - Lední medvěd 30 cm. Já jsem mamce tento nápad schvalovala a těšila jsem se, až i se sestrou vypadnou z domu. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že mě do svého plánu taky zahrnula. Připadalo jí, že doma nic nedělám. Aby taky jo, vždyť mě odchytla při odpočinku přesně mezi poobědovým spánkem a večerní koupelí…. Zkusila jsem to i přes citovou stránku. Ostentativně jsem odmítala dívat se na zamilované párečky s čerstvými dětičkami, jak jdou strávit nádherný deníček mezi surikatičky a opičky. Mamka je bohužel lepší stratég než já. Přesně mi vypočítala, kolik rozvedených otců bere své děti právě do ZOO, aby se s nimi nemuseli otravovat doma. Musím přiznat, že tento argument věru zavážil.

zdroj: http://www.noe.cz/

A tak jsme naložily stánek, hromadu hraček, sestru a její kamarádku a jelo se. Bod číslo jedna našeho veselého programu byl postavit dřevěný stánek. Byla to brnkačka. Pro někoho, kdo má doktorát třeba na VUT, nebo zkušenosti s vesmírným programem to mohla být brnkačka. S bakalářem z fildy a hlavně oběma rukama levýma to nebyla taková legrace. Hlavně proto, že mamka nemohla najít šrouby. A tak jsme spoje musely poslepovat izolepou. Navíc jsme nemohly najít ani nůžky, takže jsme musely izolepu kousat zubama. Ve skrytu duše jsem doufala, že kolem zrovna teď žádný rozvedený nepůjde. Stánek nakonec ale opravdu stál. Vlastně působil tak trochu pohádkově, jako chaloupka na kuří nožce, protože se izolepové spoje v poryvech větru pohybovaly a tak stánek nenápadně pochodoval. Asi vás nepřekvapí, když maminka na dně vozíku nakonec šroubky našla. (Už tušíte odkud můj talent na šílené příhody vzešel?)

Samotný prodej, to byl trénink nervové odolnosti. Udělala jsem si dobrý make-up a učesala pořádně vlasy, abych je nemusela spravovat. Myslela jsem, že na to při těch návalech nebude čas. To jsem se teda šeredně spletla. Myslím, že bych za tu dobu stihla i změnit barvu vlasů a prodloužit si řasy. Jestli někde chcípnul pes, tak to bylo ten den v zoologické. Do ZOO přišlo asi šest lidí. Z toho pět z nich byly lakomé babičky a otravné umolousané děti. Jedna maminka se i s dítětem u stánku zastavila a nechala si předvést snad úplně všechno, co jsme dovezly. Pak řekla: „Tak Eliško, půjdeme ti koupit toho tygříka.“ A odešla k vedlejšímu stánku, aby dceři koupila hnusnou čínskou šišojdíkovou ftalátovou mrtvolku zvířete. Naprosto nedidaktickou, nevypratelnou a nerozvíjející dětskou fantazii. Měla jsem sto chutí vzít výrobek 0025 – Barevná síť- dětská a onu maminku na ní uškrtit.

Kšeftů jsme ten den opravdu mnoho neudělaly. Začala jsem navíc pochybovat o věrohodnosti statistik Českého statistického úřadu. Míra rozvodovosti je podle mě v České republice nulová. Ale taky se mi podařilo vymyslet pět různých reklamních spotů, které s hračkami natočím a které budou mít určitě na prodej těchto dokonalých výrobků mnohem větší vliv, než moje šaškování u stánku. A taky se zvýšil můj nekritický obdiv k mojí mamce. Její znalost deskriptivy (dokázáno u stavění stánku) je obdivuhodná a obchodní dovednosti by mohla z fleku učit na výšce a ne je aplikovat na haranty zapatlané od zmrzliny.

A obrázek tentokrát není ilustrativní, ale úplně konkrétní. Je to Robot Josef, kterého jsme měly taky na stánku a kterého si nejspíše budu přát za promoci. Během těch dvanácti hodin prodeje mezi námi vzniklo opravdové pouto. (Nadával za mě nenápadně zákazníkům a tak..)

Jak jsem chodila s cyklistou

Jak už víte, nastaly mi po státnicích potřebné prázdniny. Vytáhla jsem tedy kolo a jela trochu rozhýbat své pokroucené akademické tělíčko. Deset kilometrů od domova se mi přetrhl řetěz. Takže jsem si udělala takovou milou procházku po okolí s rukama od kolomazi. Měla jsem čas přemýšlet nad dalším fejetonem. A tak jsem si říkala, že vám napíšu, jak jsem vlastně k tomuto kolu, s vylehčenou karbonovou vidlicí, přišla.

Jestli se protiklady přitahují, tak my jsme byli fyzikální model ve vakuu. Já jsem měla vždycky náběh na trojku z tělocviku. Sport celkově považuju za ponižující činnost, která mě pronásledovala celé mé studium. On na kole závodil. Byl i v týmu, měli všichni stejné dresy a na kolo měl ty speciální boty, co se nacvakávají a večer si dělal grafy z tepovky, kterou vozil připjatou na hrudi.

Na druhém rande se mě ptal, jestli mi nevadí, že si holí nohy. Když mi vysvětlil, že je to kvůli odřeninám, nevadilo mi to. Nevadilo mi to do té doby, než mi před důležitými závody zadřel epilátor. Jeho ložnice vypadala jako prodejna kol. Bylo mi jasné, že pokud chci docílit rodinného štěstí, budu si muset kolo zakoupit. Už samotný nákup mě měl odradit. Jistě, nakráčet do specializované prodejny v lodičkách a šatech asi nebyl úplně nejlepší nápad. Když jsem nebyla schopna definovat svůj styl jízdy, byla jsem odsouzena k nabodnutí na špice. Můj milý byl obviněn z toho, že do obchodu tahá „hobíky“. (Hobíci jsme my všichni, co nehážeme chrhle na kole přes rameno a když vyjedeme na Radhošť, tak si tam dáme Kofolu.) Měla jsem špatné svědomí, takže jsem jako satisfakci koupila kolo, které stálo asi jako deset mých nájmů. Potom přišel nákup přilby. Moje protesty o čerstvě vyfoukaných vlasech nebyly vyslyšeny. Musela jsem vyzkoušet všechny, abych zjistila, že ve všech vypadám jako kretén. Koupila jsem si pro jistotu obrovské sluneční brýle, aby mě někdo z mých známých na kole nepoznal. Už při cestě domů si můj milý liboval, jak ihned začneme s jarní přípravou. To se mi ani trochu nelíbilo. Myslela jsem, že jako partnerský kompromis bude stačit, že jsem si kolo pořídila. Ne, že na něm budu muset i jezdit a navíc ještě PRAVIDELNĚ a bez hudby do sluchátek, protože to dělají jenom hobíci.

Bohužel náš život se od té doby upnul pouze na podzimní časovku. Opět jsem myslela, že já se tam pojedu pouze podívat a políbit mou drahou polovičku na start a zapózovat s ním na bedně. Jaké bylo moje překvapení, když na mě z obálky vyskočilo startovní číslo s mým jménem. Ale jak víme, láska ignoruje převýšení a já jsem po pravidelných svalovicích z cyklovýletů už nějak neměla sílu protestovat.

Atmosféra kolem časovkářského startu se mi ani trochu nelíbila. Všude stály stojany s koly, na kterých se rozjížděli a rozehřívali opálení cyklisti. Nejhorší ale bylo, že tam byly všeho-všudy čtyři děvčata. Myslela jsem si zprvu, že startujeme třeba později. Ale seznamy mě ujistily, že se opravdu účastníme čtyři.

Samotný start byl otřesný. Moje osobní zóna byla narušena tak, že se mi ještě teď ježí vlasy na zátylku. Když totiž startujete, je potřeba aby vám někdo zezadu držel kolo. Za sedátko! Cizí ruce v takové mé oblasti…

Byla jsem ze své vztahové submisivity dost naštvaná. Přemýšlela jsem, kdy jsem svého Armstronga naposledy dotáhla do divadla nebo na koncert filharmonie.  Za první zatáčkou jsem  si rebelsky nasadila sluchátka a s každým dalším šlápnutím jsem si malovala, jak mu to nahoře vytmavím. Samozřejmě, že k tomu nedošlo. Zmohla jsem se akorát na protestní mlčení. Zjistila jsem navíc, že jedna ze čtyř dam během závodu přetrhla řetěz a tak jsem se dokonce umístila.

Bohužel naše láska i přes opečovávané kotoučové brzdy nevydržela. Mě nebavilo odečítat údaje z tepovky a on nechtěl v jarní přípravě jíst moje řízky. A tak mi z celé romance zbyl jenom ten diplom z časovky. A taky cyklooblečení, které mi daroval, protože během soustředění zhubnul.

Přemýšlím, jak bych to zakončila něčím veselým. Jo třeba, asi sto metrů před domem jsem zjistila, že se mi řetěz nepřetrhl, ale jenom nějak neobvykle spadnul, takže jsem těch 9900 metrů šla úplně zbytečně. Ale alespoň jsem zavzpomínala na staré časy ve jménu fejetonu.