Jak Kačenka vyhrála zájezd do Cannes

Já ve hře nemám štěstí. V tombole nevyhraji nikdy nic, dokonce ani vytouženou štangli salámu či lahev vodky. Kačka, ta je na tom podobně, i když…jak kdy…

Znáte takové ty soutěže, jak se do nich zapojíte ani vlastně nevíte proč? Ty soutěže, které slibují od šňůry perel za obaly z tavených sýrů až po týdenní pobyt v Cannes v hotelu Martinez pro dvě osoby? Tak do jedné takové se přihlásila naše Kačenka.

Abychom se mohly vydat válet si šunky do pětihvězdičkového apartmá (noc za čtyřicet tisíc korun) musela Katka sepsat nějakou zázračnou esej o tom, co pro ni znamená krása. Musím říct, že s tím byla dost otravná. Neustále nám předčítala nové a nové pokusy o co nejkýčovitější a nejdojemnější příběh. Vrcholu otravnosti dosáhla ve chvíli, kdy mě donutila, abych se taky zúčastnila, jakože abychom zvýšily naše šance. S odporem k jakýmkoli utopickým soutěžím jsem zplodila takovou hrůzu, že jsem velmi upřímně doufala, že nevyhraju a nejlépe, že se můj účastnický formulář ztratí někde v kyberprostoru.

Možná se vám nebude chtít věřit, ale Katčina esej vyhrála. (Nebude se vám chtít věřit, protože nikdo nikomu nepřeje pobyt v šestihvězdičkovém hotelu, kde přebývají po dobu filmového festivalu herci a herečky.) Když si Katka podesáté přečetla oznámení o výhře skočila mi kolem krku. (S její výškou to byl opravdu výkon, proto je vám asi jasné, jaká bomba to byla.) Naši obrovskou radost ovšem vystřídalo zděšení. Nikdo přece nemůže odjet do destinace, kde tráví prázdniny světová smetánka v roztomilých šatech z Háemka. A tak nastala skříňová apokalypsa, při které jsme zjistily, že nemáme na sebe absolutně nic adekvátního. (Vzhledem k plánovanému srpnu na „kúpku v Púchove“ jsem žádné nákupy nepředpokládala.) Nakonec jsme se sesedly a upřímně si přiznaly, že jestli někdo zvládne přezíravě korzovat po pláži v oblečení, které šila babička po nocích, tak jsme to my dvě a zklidnily jsme se. Taky moje rozměry rozhodně neodpovídaly plážovému povalování. A tak jsem začala žrát místo čokolády suchou pohanku.

Celý měsíc jsme mlčely a výhru z pověrčivosti tajily, dokud jsme neměly v ruce letenky. Nechtělo se nám v lidech vyvolávat závist, aby nás někdo potom nenařknul z hanebné lži. Babička pilně šila garderobu a při každé zkoušce šatů mi promlouvala do duše, že rozhodně nemám sama chodit s žádných chlapem na večeři. Představa, že by mě někdo z miliardářských obyvatel hotelu Martinez pozval na večeři mě opravdu upřímně děsí. Hlavně proto, že úplně přesně nevím, jak přežiju konzumaci syrové ústřice. A šneci mi dojemně připomínají dětství, kdy jsme je chovali na pampeliškách v krabičce od nanukáče.

Možná pořád čekáte nějakou chybičku, kdy se to obrátí v něco nečekaného a vtipného. Ale je mi líto, fejeton právě píšu v záplavě hader, které budu muset nějak sofistikovaně narvat do kufru tak aby se nepomačkaly. (Půjčení žehličky v takovém hotelu stojí totiž jako týdenní dovolená v Čechách.) A v pondělí opravdu vyrážíme směr Azurové pobřeží. Ale nebojte se, v letadle obvykle zvracím a spouští se mi krev z nosu. Já i Katka můžeme na slunce přibližně na pět minut, jinak pak vypadáme jako jiná oblíbená pochoutka  - humr. Určitě vám přivezu nejednu vtipnou příhodu.

P.S.: Až příště nevyhrajete štangli salámu, vzpomeňte si na mě, ono se to štěstí ve hře totiž může tam nahoře někde kumulovat a pak přijít najednou. A nevím, ale salám-Cannes-salám-Cannes…asi bych neměnila.

P.P.S.: Organizátoři soutěže mi odepsali, že moje esej bohužel nezvítězila. Že vítězem je jakási Katarína. Jako cenu útěchy mi poslali lesk na rty. Vezmu si ho s sebou, společně s perlami, které jsem kdysi vyhrála v soutěži s tavenými sýry Apetito.

Jak jsem se zúčastnila autorského čtení

Možná jste tomu někteří byli svědkem, když došlo na věc nevídanou a to mé autorské čtení. Pro mě to tedy nebyl okamžik, kdy jsem nabyla pocitu zadostiučinění a ozdravení sebevědomí. Je to přesně ta chvíle, kdy se musíte přestat schovávat za lajky a blogové statistiky a říct veřejně před publikem, tohle jsem já, jsem autorka tohodle, co teď tady uslyšíte. Nemůžete použít nejzazší výmluvu a to takovou, že vám někdo ukradl k bloggeru heslo a píše pod vašim jménem všechny fejetony, které nejsou tak oblíbené.

Naštěstí to byla skupinová poprava více Mladých a Nadějných. Kupodivu jsem nešla na řadu jako první, což mě na chvíli dost uklidnilo. Do toho okamžiku, než se slečna přede mnou začala představovat. Měla nachystanou krátkou prohlídku svého životopisu, kde již ve školce klíčil mladý poeta, který již vodovčičkou do rohu obrázku vepisoval své veršíky. Následná žeň v podobě několika cen, které můžeme hravě přirovnat k Oscarům literatury. Povídka mi připadala dosti nudná, ale připisovala jsem to spíše tomu, že byla o lásce, k čemuž já přistupuji s odporem tak nějak z principu. Já jsem marně vzpomínala na svoje literární léta. V mysli mi vytanula jenom vařecha, která často ležívala vedle čistého papíru na domácí slohovku. (Maminka, jinak velká zastánkyně domluv, sahala k vařeše pouze v krajním případě. Pololetí a domácí slohovky byly přesně ta doba.)

Vedle mě si během slečnina čtení přisedl hoch, kterého jsem hned odhadla na mladého nadějného básníka. Hlavně proto, že měl každou botu jinou, třásly se mu ruce a upíral na mě zpoza přerostlé ofiny jedno oko. Nevěděla jsem, jestli si myslí, že chci být jeho nejlepší kamarádka nebo že mu chci vykuchat orgány. Svou náklonnost měnil každou vteřinou. Abych nějak rozprostřela kolegiální atmosféru zeptala jsem se ho, jestli je nervózní. Řekl, že vůbec a přitom mu z třesoucích se rukou popadaly papíry, na kterých přinesl svou tvorbu. Bylo mi ho trochu líto, tak jsem se pokusila pokračovat v nenucené konverzaci. „Je tady málo lidí, měls sem nahnat taky nějaký svoje kámoše, tahle první řada jsou všichni moji známí.“ Pronesla jsem se širokým úsměvem na jedno oko, které upejpavě střídavě hledělo na mě a na ty dvě rozdílné boty. „No..to jsem mohl, ale já vlastně…..nemám žádné kamarády.“ Vedle něho jsem si připadala jako socializační extrovert se sklonem k exibicionismu.

Samotné moje čtení to byla komedie, jako vždycky. Vzala jsem si krátkou sukni a doufala jsem, že u čtení budu stát. Inu sedělo se. Na pomoc jsem si vypůjčila obrovskou knihu o Mikoláši Alšovi, abych si zakryla kalhotky. Když jsem se naaranžovala alespoň trochu nevulgárně a pronesla název prvního fejetonu Jak jsem si kupovala hezké prádlo zavládlo v publiku veselí, že mohou výsledek nákupu přímo na živo zhodnotit. Musím říct, že se lidi i dále celkem bavili, což mě strašně překvapilo. Mně by stačilo, kdyby mi nenadávali, každý potlesk jsem vnímala jako bonus. Na vavříny mě vyneslo zjištění, že o potlesk se nestarají jenom spolubydlící ze slušnosti, ale že tleská publikum, normálně, mně! Nakonec mě ještě ukecali o přídavek, který jsem ÚPLNOU náhodou měla nahraný ve čtečce.

A tak to dopadlo k mé spokojenosti, nesla jsem se městem jako Hemingway. Zasedla jsem do rohu zapadlé kavárny, kde jsem pozorovala lidi, abych následně mohla zhmotnit jejich charaktery v některém ze svých budoucích přelomových románů. Potom jsem došla domů, zjistila jsem z fotek, že Mikoláš Aleš mou počestnost nezachránil a po celém facebooku už do konce života budou kolovat mé spoďáry, dále že používám o tón tmavší make-up, než by bylo potřeba a že došel v bytě Jar a toaleťák.  Tak jsem se vrátila zase na zem, kde spisovatelé nevydělávají peníze a musí se živit něčím normální a zaobírat se i všednodenní agendou, jako je hajzlpapír.

Ale ten román, ten jednou napíšu, nejspíše o lásce…

P.S.: Překvapivě největší celebritou čtení byla Katka, protože všechny zajímalo, kdo že je tím druhým a vždycky vtipným a okouzlujícím účastníkem mých příhod. 

P.P.S.: Myslím, že jí každou zmínku o ní začnu účtovat...