Hodně štěstí, psaní, hodně štěstí v psaní!

Tak včera oslavil blog přesně rok od prvního článku. Za rok jeho existence jsem se ledacos dozvěděla a naučila. Kdekdo to komentoval, chválil i kritizoval. Tady jsem vám na oslavu udělala takovou malou ochutnávku situací, které mě poučily.

Když máte fanouška, tak si ho važte a v pochvale se nešťourejte:

„Čtu tvoje fejetony! Všechny, žádný si nikdy nenechám ujít.“

„Jo a jak se ti líbil ten poslední, o Cannes?“

„Ten jsem ještě nečetla“

***

Hlavně před nikým neříkejte, že zrovna nemáte o čem psát, protože hned vám přiletí téma:

„Za Lipníkem je křižovatka. Pěkně blbá, už tam umřelo dvacet lidí, o tom bys měla napsat!“

***

Nesnažte se hovory o sobě začínat tím, co děláte:

„Ty píšeš?“

„Jo fejetony.“

„A o čem?“

„Tak různě, co mě zrovna potká a co zažívám.“

„Takže takových Padesát odstínů šedi, jo?“

Na to prostě nejde odpovědět nic. Fakt vypadám, že jsem si nabrnkla úchylnýho blbečka s vrtulníkem, kterému jsem prodala svorky na kabely!?

***

Že karma a kamarádi jsou někdy krutí:

„Už bych opravdu chtěla potkat nějakýho normálního muže.“

„Buď ráda za exoty, alespoň máš o čem psát.“

„Mohli bychom tady v bytě alespoň nechat opravit ten kotel, moc se mi nechce vyletět do povětří!“

„Buď ráda za tenhle byt, alespoň máš o čem psát.“

„To rande bylo příšerný, ale alespoň mám o čem psát!“

„Nechceš se taky zaměřit na něco jinýho než na Lettres?!“

***

Že lidi nejvíc baví vaše neštěstí:

„Ahoj, tak jak bylo u optometristy“

Po zveřejnění fejetonu Jak jsem balila optometristu.

***

Že ať už kecáte nebo píšete pravdu, lidi věří, čemu chtějí:

„Četli jsme tvůj fejeton Jak jsem obhajovala bakalářskou práci! Něvěříme, že to bylo tak strašný.“

„To je v autorské licenci trochu přibarvené.“

„Ale stejně tomu nevěříme.“

***

Že pochvala se má vnímat po spojku:

„Bylo to dobrý, ale….“

***

A nakonec jeden čerstvý  úryvek z emailu, který mi přišel po tom, co jsem začala Lettres přesunovat na blog.idnes.cz

„Děkuji vám za článek o hezkém prádle.  Alespoň už budu vědět, co té svojí koupit. Teda vlastně, já jsem si uvědomil, že žádnou nemám, nešla byste na kafe?“

Děkuji všem, kteří mě podporují, všem, kterým nevadí, že o nich napíšu. Všem, kteří chápou, že ze mě asi nebude investigativní novinářka. A Tomovi,  že mi řekl, že po všem by mohla být čárka!

Jaké to je žít s kinetózou

Kinétóza je to lidově známé, že se vám dělá špatně v autech a tak. Jako správný hypochondr ovšem znám odborný název a všechna úskalí. Prvně bych chtěla upozornit, že nepovažuju kinetózu za závažné onemocnění a nijak zvlášť se nelituju. Spíš jsem vás chtěla pobavit, případně stmelit ty, kterým se taky v autě dělá špatně. No, kdyby v autě, bylo by to ok…

To, že se mi dělá blbě v autě, popřípadě autobuse mě provází už odnepaměti. Musím říct, že mě to omezuje v mnoha oblastech života a že fakt, že nemám skoro žádné kamarády může být způsoben právě neposedným trávicím traktem.

Tak třeba socializace s ostatními dětmi. Vždycky, když byla u nás na vsi nějaká veřejná sešlost, dole na návsi s kolotočem, já jsem se neúčastnila. Představa zhýralých dětí, jak v divokém smíchu roztáčejí kolotoč s muchomůrkovou stříškou mi svírá žaludek ještě teď. Párkrát jsem to zkusila. Ale věřte mi, dětství se v něčem dospělosti dost podobá. Když se kamarádi baví, vlasy si musíte držet sami…

Nemluvě o kolotočích na hodech. Městští to asi nechápou, ale pro vesničany je to velká událost. (A to teď myslím naprosto s respektem, městského blbečka jen tak něco nepotěší, nám stačí malý řetízkáč.) Malý řetízkáč ještě šel, jenomže z toho jsem vyrostla dříve než ostatní a tak jsem musela potupně žrát cukrovou vatu a střílet na uměle navoněné růže a čínské medvědy.

Hrozné byly i školní výlety. Ti největší machři seděli vzadu v autobuse na „pětce“ a užívali si každou serpentýnu. Já seděla ve předu. S paní učitelkou, která měla u mého jména permanentní poznámku i přes Kinedryl zvrací. Paní učitelka do mě vždycky pro jistotu narvala tyhle léky rovnou dva. No a se sjetou Konedrylem si nikdo hrát nechtěl. Mátožné vzpomínky na Prahu, olomoucký Kopeček, ZOO v Hradci Králové, Papírnu ve Velkých Losinách a hrad  Zvíkov se mi doteď slévají v jeden omámený celek.

A nebo cesty k babičce. Nevím, čím to je, ale žádná babička nebydlí u dálnice. Popřípadě na nádraží, kam by se dalo dojet pokud možno rovně. Naše babička s dědou bydlí doslova za doly a horami. Vždycky jsem přijela se zelenou barvou. Extrémní bledost hravě přechází do odstínů, které vypadají obzvlášť ohavně. Babička s dědou se vždycky snaží můj neduh zahnat klobásou, kterou mi dávají pod nos, ještě než si stihnu nazout chemlonové papučky. Moje rada zní, uzenina rozhodně na kinetózu nepomáhá. Domnívám se, že ji rapidně zhoršuje. Což platí i u slivovice, která po mých 18tých narozeninách nahradila klobásu. Obojí, byť poctivé, je čiré zlo a pomsta těch, co můžou sedět v autobuse pozpátku.

Špatné je to i s lyžováním. Ano lanovka, ta dělá blbě kde komu, to je věc, se kterou člověk tak nějak počítá. Není to tak velký problém, pod lanovkou obyčejně nikdo nejezdí….Když se vám dělá blbě i při sjezdu, tak je to opruz. Možná tohle je příčina toho, proč se můj styl od sedmé třídy – plužení, moc nezměnil. Kdykoli totiž zrychlím a pokusím se o kárving už je čas hrabat si díru ve sněhu, abyste to bombardino měli kam následně zakopat. Zvlášť pokud jste si pořídili sněhobílou bundičku s přírodním kožíškem…

3D kino, to bych nazvala takovou terapií Čelte svému problému za 250 kč. To prostě nedělám. Padající vločky v Harry Potterovi mi za ten žaludek na vodě opravdu nestojí.

Inu není to věc lehká, a ten blbec, který tvrdí, že se vám při řízení auta nebude dělat blbě by zasloužil nadopovat Kinedrylem. Ale má to i svoje malé výhody třeba jsem se na střelnicích s pochybnými vzduchovkami naučila perfektně střílet a s učitelkama jsem byla jedna ruka. (věděla jsem na ně všechny drby z předu autobusu...)

Jak pojedu do Berlína na Erasmus

Nevím, jestli se to projevovalo dosti jasně, nyní to otevřeně přiznám, jsem ve své podstatě velký posera. Představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat mě vždycky stresuje a vyhrazuji si na takové zařizování pěkný půlden. Abych měla rezervu na hysterický útěk, rozdýchání před dveřmi kanceláře a následně vítězný pláč na záchodě, že jsem to zvládla. (Ono zařídit si novou občanku není až taková výzva, ehm pro ostatní…) 

A představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat a NIC NEBUDE ČESKY je pro mě prostě apokalyptická. Mamce jsem sice vždycky přitakávala, že je důležité během studia vyjet. V koutku duše se mi ale báječně hodilo, že v prvním ročníku nebrali zobáky, ve druhém jsem nějak prošustrovala deadline no a když píšete bakalářku je nemyslitelné vyjet. Teď v prváku na magistru probíhalo nějaké zrychlené řízení. Přihlásila jsem se tam jenom proto, abych měla něco v ruce při hádkách s mamkou. Takové to, chtěla jsem jet na Erasmus, ale systém mě semlel, nikam nevyjedu, ach já nešťastná, tuzemská. Napsala jsem motivační dopis, ve kterém jsem musela působit, jako největší milovnice Německa, která si tu německou frázi zazpívá, tu si z radosti prolistuje katalog předmětů na Humboldtově univerzitě. Říkala jsem si pane Bože, jestli mám odjet, tak odjedu, ale oba víme, že to nezvládnu, takže to přejdeme mlčením. Jenomže oni mě vybrali. (Musím přijít na to, jestli je v berlínském kampuse nějaká kaplička, synagoga nebo modlitebna či nějaký jiný boží checkpoint, kde si to v klidu vyříkáme, vždycky,  když mě vyhodí od zkoušky.)

Možná znáte pořekadlo nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Platí o lidech, kteří hysterčí v předstihu. Ve vztahu k Erasmu se mohu považovat za předbrodovou striptérku. Mám v hlavě asi deset možných scénářů. Jak by to nemuselo dopadnout. Buď ze mě bude skrytý alkoholik, protože si budu stesk po domově připomínat slivovicí. Nebo ze mě bude bezdomovkyně, protože budu muset vracet stipendium, protože nezvládnu ani jednu zkoušku. Scénář, že bych uspěla, mi vůbec nepřijde jako reálný. Zato obrázek, jak žebrám před Braniborskou bránou v mé hlavě žije velmi barvitě.

Taky jsem musela začít s konverzací, protože maturita vám z němčiny nedá vůbec nic. Ano, víte jak říct, že si malý Jürgen pořezal ruku, když si hrál s kapesním nožíkem. Popřípadě, že Hilde nespatřuje na jízdě vlakem nic špatného. Nebo taky popsat průmysl Porýní a Porůří zvládáte výborně. Ale jak říct, že potřebuju ještě dva kredity, abych nemusela nic vracet. Nebo, že to na občance jsem opravdu já, to nás osnovy nenaučily. 

Původně jsem taky myslela, že bych třeba časem mohla překládat fejetony do němčiny. Rychle mě to přešlo, být v němčině vtipná prostě nejde. Než to všechno naskloňujete, šoupnete sloveso nakonec a nezamlčíte ani jeden podmět, tak bude z currywurst moravská klobáska.

Takže teď se každé ráno zděšená budím a odpočítávám dny, kdy budu muset opustit maminku a Toma a vůbec všechny tady. Ale na druhou stranu, jistě mě postihne spousta vtipných situací a návštěvnost na blogu se velmi zvýší a třeba začnu na něm i vydělávat. Potřebovala bych tak 400 euro měsíčně. Abych měla z čeho vracet to stipendium…A nebo můžu hrát na city a žebrat pro svého malého Jürgena, který si v Porýní pořezal ruku kapesním nožíkem….