Jak pojedu do Berlína na Erasmus

Nevím, jestli se to projevovalo dosti jasně, nyní to otevřeně přiznám, jsem ve své podstatě velký posera. Představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat mě vždycky stresuje a vyhrazuji si na takové zařizování pěkný půlden. Abych měla rezervu na hysterický útěk, rozdýchání před dveřmi kanceláře a následně vítězný pláč na záchodě, že jsem to zvládla. (Ono zařídit si novou občanku není až taková výzva, ehm pro ostatní…) 

A představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat a NIC NEBUDE ČESKY je pro mě prostě apokalyptická. Mamce jsem sice vždycky přitakávala, že je důležité během studia vyjet. V koutku duše se mi ale báječně hodilo, že v prvním ročníku nebrali zobáky, ve druhém jsem nějak prošustrovala deadline no a když píšete bakalářku je nemyslitelné vyjet. Teď v prváku na magistru probíhalo nějaké zrychlené řízení. Přihlásila jsem se tam jenom proto, abych měla něco v ruce při hádkách s mamkou. Takové to, chtěla jsem jet na Erasmus, ale systém mě semlel, nikam nevyjedu, ach já nešťastná, tuzemská. Napsala jsem motivační dopis, ve kterém jsem musela působit, jako největší milovnice Německa, která si tu německou frázi zazpívá, tu si z radosti prolistuje katalog předmětů na Humboldtově univerzitě. Říkala jsem si pane Bože, jestli mám odjet, tak odjedu, ale oba víme, že to nezvládnu, takže to přejdeme mlčením. Jenomže oni mě vybrali. (Musím přijít na to, jestli je v berlínském kampuse nějaká kaplička, synagoga nebo modlitebna či nějaký jiný boží checkpoint, kde si to v klidu vyříkáme, vždycky,  když mě vyhodí od zkoušky.)

Možná znáte pořekadlo nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Platí o lidech, kteří hysterčí v předstihu. Ve vztahu k Erasmu se mohu považovat za předbrodovou striptérku. Mám v hlavě asi deset možných scénářů. Jak by to nemuselo dopadnout. Buď ze mě bude skrytý alkoholik, protože si budu stesk po domově připomínat slivovicí. Nebo ze mě bude bezdomovkyně, protože budu muset vracet stipendium, protože nezvládnu ani jednu zkoušku. Scénář, že bych uspěla, mi vůbec nepřijde jako reálný. Zato obrázek, jak žebrám před Braniborskou bránou v mé hlavě žije velmi barvitě.

Taky jsem musela začít s konverzací, protože maturita vám z němčiny nedá vůbec nic. Ano, víte jak říct, že si malý Jürgen pořezal ruku, když si hrál s kapesním nožíkem. Popřípadě, že Hilde nespatřuje na jízdě vlakem nic špatného. Nebo taky popsat průmysl Porýní a Porůří zvládáte výborně. Ale jak říct, že potřebuju ještě dva kredity, abych nemusela nic vracet. Nebo, že to na občance jsem opravdu já, to nás osnovy nenaučily. 

Původně jsem taky myslela, že bych třeba časem mohla překládat fejetony do němčiny. Rychle mě to přešlo, být v němčině vtipná prostě nejde. Než to všechno naskloňujete, šoupnete sloveso nakonec a nezamlčíte ani jeden podmět, tak bude z currywurst moravská klobáska.

Takže teď se každé ráno zděšená budím a odpočítávám dny, kdy budu muset opustit maminku a Toma a vůbec všechny tady. Ale na druhou stranu, jistě mě postihne spousta vtipných situací a návštěvnost na blogu se velmi zvýší a třeba začnu na něm i vydělávat. Potřebovala bych tak 400 euro měsíčně. Abych měla z čeho vracet to stipendium…A nebo můžu hrát na city a žebrat pro svého malého Jürgena, který si v Porýní pořezal ruku kapesním nožíkem….