Jak jsme jeli na rodinný výlet

Tak máme v plném proudu okurkovou sezónu. I já jsem s inspirací na štíru a tak jsem zapátrala v paměti, abych přišla s něčím tematickým. Asi nejpříhodnější bude situace, která vysvětluje, proč naše rodina tak málo jezdí na poznávací výlety po okolí.

Nevím, kdo z nás tří sourozenců tohle začal. Ale prostě jsme celé dny byli protivní, že nikam nejezdíme, že my chceme na výlet. Nejlépe někam na hrad a že tam chceme párek v rohlíku a polodrahokam do sbírky. Nakonec jsme naše milované rodiče ukecali a oni nás vyvezli. Cílem se stala Kroměříž.

Jestli někdy budete mít děti, které budou ale hodně zlobivé, rozhodně je vezměte do zdejšího zámku. Katastrofa nastala už v okrasných zahradách. Sestra se ztratila v keřovém bludišti a tak to flegmaticky crossla skrze buxusy. Mamince ji dovlekl zahradník, který nám vyhrožoval, že na nás zavolá střídavě sociálku a střídavě správce zahrad. Já jsem byla pubertálně pro jistotu otrávená úplně ze všeho a kritickým pohledem jsem ničila poslední zbytky rodinné atmosféry. (Dělám to i těď, bez puberty, akorát už nemám na čele tolik beďarů.) Ale vrchol kulturního zájezdu připravil můj bratříček.

Druhá část výletu totiž obsahovala prohlídku kroměřížského zámku. Možná někteří vědí, že je to tak trochu katolická bašta a tak je celý zámek plný obrazů s papeži a potentáty, přičemž o každém je velmi zajímavý příběh. Aby toho nebylo málo, náš tatínek si připravil všetečné otázky, aby výklad dostatečně zdržoval. Maminka jeho týrání doplňovala milým obličejem na nás. Takovým tím obličejem: milé děti, chtěli jste výlet? Tak máte tento úúúúúžasný, nekonečně dlouhý výlet na který nikdy nezapomenete a už nikdy nás nebudete obviňovat ze zanedbávání výchovy. Brácha ve třetí galerii plné portrétů papežů začal plakat, že ho z těch šoupacích papučí bolí nožičky a že se mu chce čůrat. Mamka ho ignorovala a dělala, že k nám nepatří. Za chvíli bratr zmlknul a mamka vítězoslavně ubezpečila průvodkyni o revolučních výchovných metodách, kdy dítě prostě necháte, až se unaví. Průvodkyně bohužel tolik nesouhlasila. Zděšeně se dívala za maminku i za zábranu, která oddělovala turisty od baroka. Bratr seděl na původní vyřezávané polstrované židli papeže Celestýna. Prohlásil, že jeho už opravdu bolí nohy a že další výklad nepřežije. Rodiče na něj začali řvát. Brácha se pomalu zvedl a přelezl na vystavenou postel a všem důrazně připomněl, že se mu taky chtělo čůrat. Nakonec mu maminka nabídla autíčko na ovládání. To se přestalo líbit mně. Jak může někdo, kdo zlobí vytěžit ještě odměnu, to mi přišlo strašně nespravedlivé. Nakonec to průvodkyně ukecala na párek v rohlíku pro nás všechny tři a slíbila, že nás vyvede bočním vchodem hned. Myslím, že to byla i trochu pojistka, abychom už nedevastovali žádnou další část expozice. Samozřejmě, že jsme nedostali ani ten párek, ale tři pohlavky a jelo se se sveřepým mlčením domů.

A tak nás naši na výlety neberou. Brácha už vyrostl, ale odpor k baroku a hradům má do teď. Sestra je logický génius a neztratí se prakticky nikde. A když jo, prostě to vezme skrz. Akorát já, já dělám scény do teď. Třeba na sourozenecké dovolené v Berlíně, ale o tom až zase někdy jindy.

Jak se mi dostalo individuálního servisu v bance

Nevím, čím to je, ale jsem člověk, který má neustálé oplétačky s bankou. I když můj účet neumožňuje vstup do mínusu, vždycky se jim v bance podaří odečíst mi nějaký šílený poplatek v blbou dobu tak, že se do mínusu dostanu. Pak mi poštou chodí dopisy o tom, jak jsem strašný dlužník, na kterého se už staví šibenička. Navíc jsem si vybrala banku, kde vám sice přizpůsobí svůj servis na míru, ale pouze v místě, kde jste si účet zakládali. Vzhledem k tomu, že mi tehdá bylo patnáct a nenapadlo by mě, že jednou budu v Brně, musím s každou kravinou v tomto důsledku dojet do našeho Miniměsta. Moje odhodlání udělat jim za ty poplatky z kanceláří kůlničky na dříví tedy většinou vyprchá dřív, než stihnu z Brna domů dorazit. Bohužel, nadcházející trampoty jsem si způsobila víceméně sama.

Nevím, jestli to způsobila Ficova volební kampaň nebo nádhera Modrého kostolíka, zkrátka a dobře dojela jsem do Bratislavy a nad bankomatem jsem si uvědomila, že jsem zapomněla pin. Samozřejmě, že se dobře znám a pro tyto případy jsem si pin uložila do telefonu. Bezpečnostní poradci se nemusí hned durdit. Proti případným kabelkovým zlodějům jsem nastavila věru sofistikovaný systém. Pin jsem uložila pod nějakým jménem. A mezi celé telefonní číslo. Od chvíle, kdy jsem účet zakládala, jsem ho ovšem připomenout nepotřebovala. Takže jsem musela složitě procházet celý telefonní seznam, abych si vzpomněla na ono fiktivní jméno. (Zde oceníte, pokud máte málo přátel a známých). Bohužel ani tohle mi nepomohlo. Nemohla jsem si totiž vzpomenout, která čtyřkombinace z celého telefonního čísla je můj kýžený pin. (Žádná číslice mi nebyla ani za boha povědomá). A tak jsem se stala na tři dny Katčiným příživníkem a marně jsem se ládovala Ginkgo bilobou, aby si můj záludný mozek vzpomněl.

Po návratu do Brna jsem vyrazila do banky, abych zjistila, jestli třeba není chyba na straně banky.  Paní na recepci mi opět vysvětlovala, že pro informace budu muset vyrazit do SVÉ pobočky. Aby moje zuřivost dosáhla vrcholu přidala se k diskuzi paní z ostrahy. Obhlídla mou kartu asi jako zlatník diamant a tvrdila mi, že to mám tutově poškozený čip, že to jsem si přeci musela všimnout. Nevím proč se mi zdálo, že to říká, jako bych měla poškozený čip i v mozku.

Tak jsem si tedy nechala zaslat kartu novou. Bohužel, ani ta nefungovala. Já jsem věděla, odkud vítr fouká, že poškození nastalo mezi mozkem a kartou. Nechala jsem si tedy zaslat i pin znovu. Asi ani nemusím říkat, že se za to platí, v tomto případě dvě stě korun, což mi přijde jako celkem pálka. (Když to ještě sečtu s preparáty Ginkgo biloba, tak nám náklady na děravou paměť dost stoupají). Pin přišel, já jsem si ho samozřejmě vzpomněla těsně před tím, než jsem rozbalila obálku.

Bohužel tohle není šťastný konec příběhu, karta byla od banky dodána špatně. Nešly mi bezkontaktní platby. V bance mi tedy ochotně poradili, že tuto rozstřihneme a dostanu novou. I s novým pinem. Takže celá anabáze za dvě stovky byla naprosto zbytečná.

Dostala jsem tedy úplně novou kartu a úplně nový pin, který jsem i přes všechna písemná naléhání v manuálu sdělila i Katce i mamince, protože až ho zapomenu a ony taky, budu se mít na koho vztekat. Design karty je ohavný, mám pocit, že dostanu epileptický záchvat vždy, když otevřu peněženku. Paní v bance mé umělecké nesouhlasy chápala a nabízela mi výměnu za můj vlastní design. Paní ředitelka, která mě zná od patnácti, ovšem celou akci zarazila. Pravila moudrou větu: „Počkáme, jestli slečna kartu třeba v nejbližší době opět neztratí nebo nepoškodí.“ Ani jsem na ni nebyla hnusná. Měla pravdu, opravdu mě mají v Miniměstě přečtenou. Jenom doufám, že až kartu někde zlomím, nebo poškrábu a budu si muset nákup odbrigádovat, bude to v obchodě s prádlem a ne ve zverimexu.

Jak jsme prodávaly hračky

Vždycky, když mám pocit, že mám náběh na tvůrčí krizi, postará se někdo z mého okolí o inspiraci. Tentokrát to byla maminka a její zhoubná činorodost. Rozhodla se, že potřebujeme trochu čerstvého vzduchu a že pojedeme prodávat hračky do ZOO.  Což o to, měla jet prodávat hračky našich známých, které jsou prostě dokonalé. Jsou české a variabilní a barevné a dají se prát v pračce, což oceníte hlavně u modelu 0456 - Lední medvěd 30 cm. Já jsem mamce tento nápad schvalovala a těšila jsem se, až i se sestrou vypadnou z domu. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že mě do svého plánu taky zahrnula. Připadalo jí, že doma nic nedělám. Aby taky jo, vždyť mě odchytla při odpočinku přesně mezi poobědovým spánkem a večerní koupelí…. Zkusila jsem to i přes citovou stránku. Ostentativně jsem odmítala dívat se na zamilované párečky s čerstvými dětičkami, jak jdou strávit nádherný deníček mezi surikatičky a opičky. Mamka je bohužel lepší stratég než já. Přesně mi vypočítala, kolik rozvedených otců bere své děti právě do ZOO, aby se s nimi nemuseli otravovat doma. Musím přiznat, že tento argument věru zavážil.

zdroj: http://www.noe.cz/

A tak jsme naložily stánek, hromadu hraček, sestru a její kamarádku a jelo se. Bod číslo jedna našeho veselého programu byl postavit dřevěný stánek. Byla to brnkačka. Pro někoho, kdo má doktorát třeba na VUT, nebo zkušenosti s vesmírným programem to mohla být brnkačka. S bakalářem z fildy a hlavně oběma rukama levýma to nebyla taková legrace. Hlavně proto, že mamka nemohla najít šrouby. A tak jsme spoje musely poslepovat izolepou. Navíc jsme nemohly najít ani nůžky, takže jsme musely izolepu kousat zubama. Ve skrytu duše jsem doufala, že kolem zrovna teď žádný rozvedený nepůjde. Stánek nakonec ale opravdu stál. Vlastně působil tak trochu pohádkově, jako chaloupka na kuří nožce, protože se izolepové spoje v poryvech větru pohybovaly a tak stánek nenápadně pochodoval. Asi vás nepřekvapí, když maminka na dně vozíku nakonec šroubky našla. (Už tušíte odkud můj talent na šílené příhody vzešel?)

Samotný prodej, to byl trénink nervové odolnosti. Udělala jsem si dobrý make-up a učesala pořádně vlasy, abych je nemusela spravovat. Myslela jsem, že na to při těch návalech nebude čas. To jsem se teda šeredně spletla. Myslím, že bych za tu dobu stihla i změnit barvu vlasů a prodloužit si řasy. Jestli někde chcípnul pes, tak to bylo ten den v zoologické. Do ZOO přišlo asi šest lidí. Z toho pět z nich byly lakomé babičky a otravné umolousané děti. Jedna maminka se i s dítětem u stánku zastavila a nechala si předvést snad úplně všechno, co jsme dovezly. Pak řekla: „Tak Eliško, půjdeme ti koupit toho tygříka.“ A odešla k vedlejšímu stánku, aby dceři koupila hnusnou čínskou šišojdíkovou ftalátovou mrtvolku zvířete. Naprosto nedidaktickou, nevypratelnou a nerozvíjející dětskou fantazii. Měla jsem sto chutí vzít výrobek 0025 – Barevná síť- dětská a onu maminku na ní uškrtit.

Kšeftů jsme ten den opravdu mnoho neudělaly. Začala jsem navíc pochybovat o věrohodnosti statistik Českého statistického úřadu. Míra rozvodovosti je podle mě v České republice nulová. Ale taky se mi podařilo vymyslet pět různých reklamních spotů, které s hračkami natočím a které budou mít určitě na prodej těchto dokonalých výrobků mnohem větší vliv, než moje šaškování u stánku. A taky se zvýšil můj nekritický obdiv k mojí mamce. Její znalost deskriptivy (dokázáno u stavění stánku) je obdivuhodná a obchodní dovednosti by mohla z fleku učit na výšce a ne je aplikovat na haranty zapatlané od zmrzliny.

A obrázek tentokrát není ilustrativní, ale úplně konkrétní. Je to Robot Josef, kterého jsme měly taky na stánku a kterého si nejspíše budu přát za promoci. Během těch dvanácti hodin prodeje mezi námi vzniklo opravdové pouto. (Nadával za mě nenápadně zákazníkům a tak..)