Jak mi zalehlo ucho

Není asi úplně mým objevem, že lidi můžeme dělit na ty, co používají tyčinky do uší a na ty, co se jich bojí. Nevím, která z uvedených subkultur má pravdu, každopádně, pokud jste z jednoho nebo druhého tábora, není radno pokoušet se o přeběhlictví. Tedy pokud nesbíráte co nejbizarnější zážitky pro svůj blog.

S Katkou jsme problematiku tyčinek do uší několikrát probíraly.  Vyprávěla mi tak plamenně o tom, jak je to nechutné, když si někdo uši nečistí, že jsem se nepřiznala, že patřím do skupiny "odmítačů uchoštourů". Tajila jsem to asi čtrnáct dní. Vždycky jsem si velmi nápadně a důkladně ucho vyčistila. Zvlášť, pokud byla Katka v místnosti. Musím říct, že jsem měla pocit asi jako když jde židovka za zády svých rodičů do kostela. V hlavě mi zněly výhružky maminky o proraženém bubínku. Přehrávala jsem si nepříjemný zážitek z dětství, kdy se mi otolaryngoložka pokusila vypláchnout z hlavy i mozek obrovskou stříkačkou.

Hlasy v hlavě se mi po čtrnácti dnech podařilo umlčet. Tedy i ty zvenčí. Čtrnáctého dne mi při názorném lhaní Kačce zapraskalo v uchu a levo mé hlavy zaplavil božský klid. Zpanikařila jsem, že jsem právě ohluchla. Naštěstí sluch nebyl ještě zcela ztracen. Katka to ověřila zpěvem zleva. I když tohle byla dosti riskantní metoda, neboť při jejím zpěvu se taky může stát, že dojde k poškození i zdravého ucha. Rozhodla jsem se všechno nechat na tělesných procesech a prostě počkat až mi třmínek a kovadlinka opět začnou spolupracovat. Třetí den jsem za sebou měla dvě dost nepříjemná setkání s auty, protože jsem je prostě neslyšela přijíždět. Rozhodla jsem se, že navštívím lékárnu, aby mi pomohli. Narazila jsem na nějakou alternativní bio-lékárnici. Odmítala mi zprvu prodat bezpečné chemické kapky a šermovala mi kolem slyšícího ucha ušními svícemi. Představa, že by mi nad mým výborně obarveným a pěstěným vlasem plápolala pochodeň, byla naprosto utopická. Ukecala jsem kapky a šla potupená za Kačkou. Ta si svou roli ošetřovatelky vyloženě užívala. Před každým kápnutím do ucha mě přinutila se jí omluvit za to, že jsem jí lhala a přiznat svou porážku. Bohužel kapky nepomohly. Akorát mi z ucha během dne nekontrolovatelně vytékaly na krk a do vlasů, což působilo trochu nepřirozeně a, jak řekl jeden pán za mnou v tramvaji, dosti „napoblití“.

V neděli jsem již věděla, že chemie nezabírá. Bohužel, ušní svíčky v nedělní Brněnce neseženete a tak jsem musela googlit. Pochodeň sluchu, prý se dá nahradit smotanými novinami. Už tohle mě mělo varovat. U nás v bytě totiž žádné noviny nenajdete. A VOGUE překvapivě hrozně špatně hoří. (Dokonce ani stránky s ohavnou kolekcí od Vuittona nechtěly blafnout). Naštěstí jsou tu ještě letáky. Musela jsem o vhodný kauflandový ukecat jednu paní od nás z domu. Ale vzhledem k tomu, že měla naslouchátko, brzo nabyla dojmu, že jsme na stejné lodi a že bychom si měly pomáhat.

Samotné vypalování stalo se divadlem pro celý vnitroblok. Půl hodiny jsem se bránila hysterickým ošíváním na balkóně. Ono, když vám lítají kusy hořících novin do obličeje, ani jógové uklidňující dýchání nepomůže. Nakonec jsem se uklidnila. Noviny hořely, ale ucho dělalo, že neslyší. Pod balkónem se sešla hezká skupinka obyvatel. Se zaujetím sledovali, jak Katka odklepává do kýble cosi, co z nádvoříčka vnitrobloku vypadá jako obří novinový joint.

Hluše jsem se odplazila do bytu, čímž jsem podpořila ideu diváctva, totiž že už mám dost a že už bych to hulit neměla.

A tak jsem si udělala nechtěný výlet do dětství. Opět jsem musela na ORL, protože sice bylo příjemné neslyšet Katčin zpěv stereo, jinak mi ale ucho celkem chybělo. Paní doktorka byla oproti časům, kdy si ji pamatuju o dost menší, bohužel, stříkačka se nezmenšila. Při výplachu ovšem nehrozí, že vám shoří vlasy, obočí i řasy, takže mi pro tuto operaci tentokrát stačilo jógové dýchání.

A Katce už nelžu, protože kdo lže, tomu zalehnou uši.

Raději posloucháte, než čtete?

Tak to si můžete poslechnout podcast ze včerejšího vysílání Radia R a pořad Outside The Box. Četly se fejetony a tááák. Záznam přesně TADY!

Jak jsem si zapsala umělecký přednes

Asi máme všichni nějaká ta traumata ze školních let. Pro mě je to moje milá češtinářka, která nejen, že nechápala můj slohový smysl pro humor, ale hlavně mě absolutně nezvládla připravit na okresní kolo recitační soutěže. Sen o účasti na festivalu  Wolkrův Prostějov, zahynul už ve školním kole. A tedy, když jsem teď ke konci studia, potřebovala nějaké ty Cčkové kredity, zvolila jsem si Umělecký přednes.

Když se nás pan doktor ptal, proč jsme si zaregistrovali zrovna Umělecký přednes, nezapsala jsem se asi zrovna nejlépe. Všichni zdůrazňovali, jak hynou pro poezii. Já jsem plácla, že nutně potřebuju tři levné kredity, abych úspěšně dostudovala. „I tací tady byli,“ poznamenal pedagog a udělal si u mého jména malý křížek.

Zvolila jsem báseň Mozart v Praze od Jaroslava Seiferta. Mé neochvějné přesvědčení o mém rétorickém talentu vybouchlo na druhé strofě. „Slečno Magdaléno, odkud jste?“ Řekla jsem, že z Přerova, protože se mi absolutně nechtělo vysvětlovat, kde přesně lupou hledat mou rodnou vesničku. „Áha, no já tam ten Holomóc dost slyším, to bude těžká práce.“ Liza Doolitlová vedle mě v tu chvíli rázem vypadala jako Cicero…

Následovalo čtení básně s porozuměním. Musela jsem si nastudovat nejen všechno o Mozartovi. Taky jsem musela vidět většinu jeho oper. Dále jsem musela zjistit, jací ptáci se zdržují v okolí Bertramky, kde Mozart v Praze žil. Abych jako měla představu, který ten pár zkřehlých ptáků se slétá k jeho hrobu a abych to do projevu náležitě a jiskřivě dostala.

Recitaci jsem si měla zkoušet nahlas. Nejlépe před publikem. Představa, že posadím vedle sebe pět Slováků a jednoho Poláka, abych je každý večer terorizovala literárními skvosty, byla absolutně utopická. Publikum jsem musela vytvořit imaginární. Na stěnu nad postelí jsem vedle plakátu Lady Gaga nalepila ještě Audrey Hepburn. Mezi plakáty jsem posadila našeho bytopsa, aby jakože bylo na koho koukat při recitaci. Pes se projevil jako naprosto nespolehlivý posluchač. Asi nemá cit pro seifertovskou poetiku. U třetí sloky vrhl na mou postel sáček od kuřete, který vytáhl z koše před naší společnou chvilkou poezie.

Vrcholem semestru stala se besídka. Učitel vytisknul program recitace na lesklý papír, takže jsem měla pocit, že se účastním nějaké skupinové svatby. Já jsem šla samozřejmě první. Pochopila jsem až později… U čtvrté sloky se začali všichni kolegové otráveně ošívat. Říkala jsem si v duchu, že jsou to blbci, že já je budu muset taky potom poslouchat. Jakoby někomu mohlo uškodit hezkých patnáct minut nepřetržité recitace. Jak jsem ovšem záhy zjistila, moje báseň byla bezkonkurenčně nejdelší. (Ostatní recitovali tak do osmi minut.)

Zajímavé taky bylo, jak na mě působila tréma. Můj obličej se na několika místech choval jako po špatném botoxu. V určitých partiích se nepochopitelně přestal hýbat. Jiné partie se pro změnu nekontrolovatelně třásly. Vyslovit tedy slovo vyžadovalo velké úsilí. Ochrnuté kusy obličeje navíc nabraly fialovou barvu. Ty třesoucí se pro změnu byly úplně bílé. Moje hlava tak vypadala jako recitující fialovo-bílý globus.

Besídku uzavřel pan doktor výběrem dvou studentů, kteří se zúčastní právě Wolkrova Prostějova. (V nominaci jsem už ani nedoufala). Dále nám pověděl, že za svůj největší úspěch nepovažuje  spolupráci s Valérií Zawadskou, nýbrž recitujícího ajťáka.

Takže se na festival poezie asi zase nepodívám. I když, možná, když budu hodně psát a všechny s tím otravovat, probojuju se do čítanek a ty nebohé děti mě budou přednášet povinně. I na Wolkrově Prostějově. A nebo takový recitační festival Řihákové Lhota. Ten by mé češtinářce vyrazil červenou tužku z pařáty.

Jak jsme zachraňovali vránu

To jsem se tak včera vrátila zamyšlená nad tím, o čem budu sakra v sobotu psát. A k mému zděšení přišla inspirace až do našeho bizarního bytu, nebo spíše dokulhala….

Když jsem odemkla dveře, abych vpustila sestru, která mě přijela navštívit, vrhla se na mě Katka. „Magdi, Magdi, nechoď do kúpeľne. Majo doniesol vranu!“  Chytla mě panika, že máme v koupelně sjetého psychopata, který je Majův kamarád z mokré čtvrti. (Protože to už tu taky bylo…) Jaký se mi ale naskytl pohled, když jsem se odvážila nakouknout klíčovou dírkou dovnitř. Uzřela jsem něco, co už za svůj život asi nikdy neuvidím. Uprostřed koupelny byla rozprostřená metalová mikina s obráceným pentagramem. Na mikině ležely dva talíře. V jednom byla voda a v druhém granule našeho bytopsa. A uprostřed pentagramu stála opravdová vrána. Majo – zpěvák deathmetalu, který má vlasy delší než já -  u ní dřepěl a miloučkým hlasem jí domlouval, že teď už je v dobrých rukou, že my se o ni postaráme. 

Tvrdil mi, že ji našel celou nešťastnou uprostřed chodníku a že má zlomenou nožičku. Mě se nějak nechtěla zmocňovat lítost. Hlavou mi letělo, jaké všechny nemoci a paraziti právě vstoupili s tímhle zvířetem do konečně vydesinfikované koupelny. Snažila jsem se od nákazy uchránit alespoň sestru, která byla z ptáka celá nadšená a snad by byla připravená ho i pitvat, kdyby nenadále pošel. Ale to, že máme vránu v koupelně nebyla nejšokujícnější zpráva večera. Majo totiž někde našel pohotovost pro zraněná zvířátka a taky to, že je NONSTOP. Po tom, co se ve mně smísily zážitky z Ptáků od Hitchcocka a Trierova Antikrista, pro mě byla výprava s ptákem v krabici naprosto nemyslitelná. Taky proto, že bylo skoro jedenáct hodin a ani jedna jsme neměly tramvajenku. Sestře však zářila očka, asi proto, že takové fotky na instagram nikde jinde neulovíte. 

Problém nastal při vymýšlení transportu, protože jsme neměli vránu do čeho nacpat. Majo chvíli přemítal nad petlahví, které by ustřihl hrdlo. Zdálo se mu to jako nejhygieničtější řešení, protože petflaška přece ani nemůže promoknout… Nakonec Kačenka obětovala jednu krabici od svých drahých lodiček. A tak jsme šli. Šli jsme přes Cejl a Bratislavskou. (Pro nebrňáky a při vší tolerantnosti, tohle prostě nejsou místa, kde si dáte v noci romantickou noční procházku.) Ségra ptáka vítězoslavně nesla a každou čtvrt hodinu potřesem luxusní krabicí zjišťovala, jak se Cher (během cesty vrána dostala i jméno) daří.

Když jsme konečně došmatlali celí promrzlí a zmoklí ke „klinice“ vrcholil můj vztek. Na zvonění nikdo nereagoval a telefon nikdo nezvedal. Nakonec jsme se dozvonili. Nepřišla žádná milá sestřička, která by v oblečku s tlapičkami převzala nebohého ptáčka. Vyletěla osmadvacetiletá fúrie, která zjevně nebyla svou ordinační pohotovostí nadšená. Řekla nám, že příště ji máme otravovat přes den. Ségra jí odsekla, že tedy příště budeme hledat poraněné vrány ve dne. Veterinářka, nezvyklá čelit pubertě, popadla krabici a zavřela nám před nosem. Žádná medaile za záchranu, žádný telefonát do televize, aby se na nás mohli všichni podívat, že i takoví lidé v dnešní době existují.

Kategoricky jsem odmítala se domů vracet přes kaluže a menšiny. A donutila jsem všechny jet domů tramvají i přes to, že nebylo kde a za co si koupit lístek. Samozřejmě, že v ten večer měli revizoři nějaký zátah. Takže jsme všechny platily pětistovku pokutu. A ještě jsme málem skončily na záchytce, protože jsme se obhajovaly tím, že jsme zcela nenadále musely zachránit vránu.

A tak mi nezbývá než věřit v reinkarnaci. Musím věřit, že jsme touhle noční hurá akcí zachránili někoho věru vlivného, který mi to za můj život jednou stihne vrátit. Stačilo by mi těch patnáct set za pokuty…. 

Jak jsem parkovala v řepě

Zprvu nutno asi říci, že nejsem vůbec zázračnou řidičkou. Celkově si myslím, že jediný důvod, proč jsem průkaz dostala, je to, že součástí zkoušek nejsou psychotesty. Instruktor v autoškole se mě ptal, jestli se mi bude líbit, když budeme mít společnou fotografii. Protože až nás v autě zabiju, na pomníčku budeme oba. Zkoušky jsem dělala v horečce ze střevní chřipky, takže si vlastně ani nepamatuju, kudy jsem jela.  Soustředila jsem se akorát na to, abych nepoblila tachometry. Pokud je potřeba zaparkovat podélně, raději volím zdravou cestu – projít se od kilometr vzdáleného parkoviště přeci ještě nikomu neuškodilo.

Tři dny po Štědrém dnu jsem se vydala navštívit bývalého partnera, nechtělo se mi, nebyla jsem si jistá, jestli ho vůbec chci vidět. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Inu dostalo se mi celkem jednoznačného znamení shůry. I když takovéto?! To se mi teda zdálo i na nebesa trochu přehnané.

České cesty provází mnoho legend. Překvapivě tato silnice je zcela nová. Naštěstí tak zdrbaná, že se na ni mohu vymluvit. Krajnice vlastně neexistují, řešeno je to elegantním půlmetrovým schodem směrem do škarpy. Když mi po ní sklouzlo kolo, myslela jsem si bláhově, že se prostě vrátím zpátky na cestu. Vrátila, krokem skoro tanečním, tak jak plavalo auto po silnici, to by nedal asi ani Phelps. Zajímavé na tom všem bylo, že žádný život mi před očima neběžel. Šlo mi hlavou úplně klidně a jasně: Ten pán, co jede proti tobě v sanitce by asi nebyl rád, kdybys mu rozmlátila čumák na nové dodávce. Strhni to na druhou stranu do pole, nejsou tady stromy. A pak šok, než mi došlo, že auto pořád jede, byla jsem v půlce podzimní setby místního JZD. 

Zabrzdila jsem a vypla motor. Sama sebe jsem se ptala co teď, co mám dělat? Co se teď stává? V televizi řidičku vytáhne z auta někdo jiný. Mně teda naštěstí vůbec nic nebylo. Až na to, že jsem měla silné podezření, že jsem ale úplně blbá. Vzhledem k mé hysterické povaze jsem čekala, že mi potoky slz zkrápí hnutou poloosu a nic. Vystoupila jsem, zlomeným hlasem zavolala tatínkovi, že jsem měla bouračku a potom vztekle kopala čtvrt hodiny do kola, které bylo zdravé, přičemž všude okolo lítala řepa a bahno. Normální člověk totiž nabourá a skončí v příkopě. Já ne, já jsem musela příkop přeletět a vyjet tak, aby mě bylo vidět na celou Moravu. Své řidičské umění jsem postavila na ornicový piedestal.

Taťka přijel překvapivě klidný. Nafotil auto, které smířeně spočívalo v kořenové zelenině, krajnici, která se mi vysmívala. Zavolal odtahovku, navlekl mě do reflexní vesty a utěšil, že to prostě kurva klouže, no a co. (Bylo deset stupňů a už asi týden nepršelo.) To, že jsem byla v šoku dokazoval fakt, že jsem se nenatáčela k foťáku svou oblíbenější stranou obličeje. Až jsem dojela domů a konečně jsem začala řvát, dozvěděla jsem se, že tatínek zabil proudy sprostých slov ducha Vánoc na sto let dopředu.

Aby toho všeho nebylo málo omylem jsem si udělala nemístný vtípek z Kačenky. Odeslala jsem zprávu, že jsem měla bouračku a vybil se mi telefon. Katka si tak vytvořila asi deset variant, co všechno vede k tomu, že mi nejde telefon. Nutno říct, že v osmi jsem samozřejmě zemřela. Když jsem telefon zapla uviděla šest zpráv a jedenáct zmeškaných hovorů, věděla jsem, že bude ze strany mé nejlepší kamarádky zle. Na mou omluvnou sms zareagovala věru literárně. „A ja ti desaťkrát volám, pretože neviem, čo si mám obliecť na tvoj pohreb. Ty krava!“  Není nad to, mít kolem sebe inspirativní lidi.

Takže až potkáte řidičku, která jede po prostředku, rychlostí asi třicet kilometrů v hodině, ale tváří se, že předjíždí Lamborghini, tak jsem to zaručeně na nějakou dobu já. Ale já se do budoucna ve svém řízení opravdu zlepším. Jednou si totiž koupím opancéřovaný traktor, který bude při bouračce do pole vypadat, že ho oře….

Jo a tatínek, ten mi teď na střídačku říká Šemíku a Niky Laudo. 

Jak jsem si našla bydlení

Když jsem se dostala do Brna na vysokou školu bylo nutné najít si bydlení. Prohledala jsem všechny možné inzeráty a vydala se na obhlídku. Byt, který jsem viděla jako druhý a do kterého jsem se nakonec nastěhovala, ale přesahoval všechny moje nejčernější sny.

Byt se nacházel v domě, který už sám o sobě křičel VRAŤ SE ZPÁTKY NA TRAMVAJ A ODJEĎ AŽ NA KONEČNOU. Na chodbě jsem se málem přerazila o kus koberce, který zjevně někdo upravil na rozměry chodby. Nevím, čím to řezali, nejspíše sekačkou na trávu, protože jsem původně myslela, že si tu rozbil ležení nějaký bezdomovec. Výtah to byla fantazie. Po otevření mě uvítal nápis Vítejte uvnitř výtahu. Podle zápachu jsem si domyslela, že v domě žije nejméně dvacet psů, z nichž někteří nezvládají dojít do Lužáneckého parku na venčení. Upřímně jsem doufala, že je to psí... Celý kolos hlučel, že by to nepřebila ani lokomotiva. Kdybych sama sebe uvázala na kladku asi bych se vytáhla do třetího patra rychleji.

Chodba bytu byla celá pokrytá šedivými skrumážemi prachu. Při vstupu do tmavého foyer mi vytryskly slzy z neidentifikovatelného zápachu.  Jak jsem později zjistila, vycházel ze spíže, na kterou jsem se musela naučit speciální chvat. Ve vteřině popadnout pytlík s bramborami, rychle zavřít a zamknout za sebou. Na okně kuchyně vesele klíčila všeliká zelenina. Zvuk, který jsem považovala za jeřáb z venku, byla stoletá lednička. Nepoznala jsem, jestli je sporák plynový anebo elektrický, protože byl pokrytý vrstvou těstovin, zbytků zeleniny a řízků.

V koupelně se ve špíně podlahy rýsovaly čerstvé šlápoty někoho, kdo se právě dosprchoval. Rybičky na koupelnovém závěsu měly rozjetou párty s kamarádkou plísní. 

Ale vrcholem byl můj pokoj. Měl mi být vyhrazen roh. Na jedné stěně zelo přibližně sto děr, které dokazovaly, že ještě před nedávnem visel na zdi terč na šipky. Druhou stěnu někdo bezesporu pozvracel a následně se pokusil zdivo omýt, popřípadě oškrabat. Odešla jsem z bytu s obligátním já se rozmyslím a do večera se ozvu. Byla jsem pevně rozhodnutá, že sem už nikdy nevkročím. 
Po týdnu mi však přišel email.

Milá Magdo, udělali jsme si tu poradu a vybrali jsme Tebe jako naši novou spolubydlící. Moc rádi bychom s Tebou bydleli. Moc se na Tebe těšíme a doufáme, že nás neodmítneš!

Vzhledem k tomu, že nemám žádné kamarády a většinu času jsem trávila doma na vesnici, tenhle email zavážil. Dojali mě, zmetci, připadala jsem si jako bych vyhrála miss a zcela neuváženě jsem souhlasila. Zajímavé bylo, že ze třech spolubydlících se jich vyklubalo sedm. V bytě jsem jediná Češka. Ostatní jsou Slováci a jeden Polák, který přestal ve dne vycházet po té, co se k nám nastěhoval homosexuál. To, že je Polák doma, poznáme pouze podle toho, když se po návratu od rodičů objeví na stole pytlík s Krowkama.

Jako ideální teambuilding se mi s odstupem času jeví vyklízení oné inkriminované spíže. Nic vás nestmelí tak, jako když společně vyhazujete nafouklé konzervy s tuňákem a tuny papírů. Navíc jsme se strašně ztřískali, protože každou tuhle nechutnost bylo nutné zadesinfikovat. V životě jsem nekupovala tolik pastí na myši a mravence a Sava proti plísním.

Tento fejeton můžu s klidem napsat až po roce bydlení. Už je dle mého názoru jisté, že mě metalista z krajního pokoje nechce rozkuchat a namalovat mou krví na dveře obrácený pentagram. Žádná z přítomných děvčat nenosí moje boty a myši jsou definitivně mrtvé.

Pokud si ovšem myslíte, že jsme z téhle díry vytvořili novou vilu Tugendhat, tak se pletete. Spíše jsme si kvůli nízkému nájmu tak trochu všichni zvykli. Sprchovat se v botách do vody a tak….