Zprvu nutno asi říci, že nejsem
vůbec zázračnou řidičkou. Celkově si myslím, že jediný důvod, proč jsem průkaz
dostala, je to, že součástí zkoušek nejsou psychotesty. Instruktor v autoškole
se mě ptal, jestli se mi bude líbit, když budeme mít společnou fotografii.
Protože až nás v autě zabiju, na pomníčku budeme oba. Zkoušky jsem dělala
v horečce ze střevní chřipky, takže si vlastně ani nepamatuju, kudy jsem
jela. Soustředila jsem se akorát na to,
abych nepoblila tachometry. Pokud je potřeba zaparkovat podélně, raději volím
zdravou cestu – projít se od kilometr vzdáleného parkoviště přeci ještě nikomu
neuškodilo.
Tři dny po Štědrém dnu jsem se
vydala navštívit bývalého partnera, nechtělo se mi, nebyla jsem si jistá,
jestli ho vůbec chci vidět. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Inu dostalo se mi
celkem jednoznačného znamení shůry. I když takovéto?! To se mi teda zdálo i na
nebesa trochu přehnané.
České cesty provází mnoho legend.
Překvapivě tato silnice je zcela nová. Naštěstí tak zdrbaná, že se na ni mohu
vymluvit. Krajnice vlastně neexistují, řešeno je to elegantním půlmetrovým
schodem směrem do škarpy. Když mi po ní sklouzlo kolo, myslela jsem si bláhově,
že se prostě vrátím zpátky na cestu. Vrátila, krokem skoro tanečním, tak jak
plavalo auto po silnici, to by nedal asi ani Phelps. Zajímavé na tom všem bylo,
že žádný život mi před očima neběžel. Šlo mi hlavou úplně klidně a jasně: Ten
pán, co jede proti tobě v sanitce by asi nebyl rád, kdybys mu rozmlátila čumák
na nové dodávce. Strhni to na druhou stranu do pole, nejsou tady stromy. A pak
šok, než mi došlo, že auto pořád jede, byla jsem v půlce podzimní setby
místního JZD.
Zabrzdila jsem a vypla motor. Sama sebe jsem se ptala co teď, co
mám dělat? Co se teď stává? V televizi řidičku vytáhne z auta někdo
jiný. Mně teda naštěstí vůbec nic nebylo. Až na to, že jsem měla silné
podezření, že jsem ale úplně blbá. Vzhledem k mé hysterické povaze jsem
čekala, že mi potoky slz zkrápí hnutou poloosu a nic. Vystoupila jsem, zlomeným
hlasem zavolala tatínkovi, že jsem měla bouračku a potom vztekle kopala čtvrt
hodiny do kola, které bylo zdravé, přičemž všude okolo lítala řepa a bahno. Normální
člověk totiž nabourá a skončí v příkopě. Já ne, já jsem musela příkop
přeletět a vyjet tak, aby mě bylo vidět na celou Moravu. Své řidičské umění
jsem postavila na ornicový piedestal.
Taťka přijel překvapivě klidný.
Nafotil auto, které smířeně spočívalo v kořenové zelenině, krajnici, která
se mi vysmívala. Zavolal odtahovku, navlekl mě do reflexní vesty a utěšil, že
to prostě kurva klouže, no a co. (Bylo deset stupňů a už asi týden nepršelo.) To, že jsem byla v šoku dokazoval fakt, že jsem se nenatáčela
k foťáku svou oblíbenější stranou obličeje. Až jsem dojela domů a konečně
jsem začala řvát, dozvěděla jsem se, že tatínek zabil proudy sprostých slov
ducha Vánoc na sto let dopředu.
Aby toho všeho nebylo málo omylem
jsem si udělala nemístný vtípek z Kačenky. Odeslala jsem zprávu, že jsem
měla bouračku a vybil se mi telefon. Katka si tak vytvořila asi deset variant,
co všechno vede k tomu, že mi nejde telefon. Nutno říct, že v osmi
jsem samozřejmě zemřela. Když jsem telefon zapla uviděla šest zpráv a jedenáct
zmeškaných hovorů, věděla jsem, že bude ze strany mé nejlepší kamarádky zle. Na
mou omluvnou sms zareagovala věru literárně. „A ja ti desaťkrát volám, pretože neviem, čo si mám obliecť na tvoj
pohreb. Ty krava!“ Není nad to, mít
kolem sebe inspirativní lidi.
Takže až potkáte řidičku, která
jede po prostředku, rychlostí asi třicet kilometrů v hodině, ale tváří se,
že předjíždí Lamborghini, tak jsem to zaručeně na nějakou dobu já. Ale já se do
budoucna ve svém řízení opravdu zlepším. Jednou si totiž koupím opancéřovaný
traktor, který bude při bouračce do pole vypadat, že ho oře….
Jo a tatínek, ten mi teď na střídačku
říká Šemíku a Niky Laudo.
Žádné komentáře:
Okomentovat