Asi
máme všichni nějaká ta traumata ze školních let. Pro mě je to moje milá
češtinářka, která nejen, že nechápala můj slohový smysl pro humor, ale hlavně
mě absolutně nezvládla připravit na okresní kolo recitační soutěže. Sen o
účasti na festivalu Wolkrův Prostějov,
zahynul už ve školním kole. A tedy, když jsem teď ke konci studia, potřebovala
nějaké ty Cčkové kredity, zvolila jsem si Umělecký přednes.
Když
se nás pan doktor ptal, proč jsme si zaregistrovali zrovna Umělecký přednes,
nezapsala jsem se asi zrovna nejlépe. Všichni zdůrazňovali, jak hynou pro
poezii. Já jsem plácla, že nutně potřebuju tři levné kredity, abych úspěšně
dostudovala. „I tací tady byli,“ poznamenal pedagog a udělal si u mého jména
malý křížek.
Zvolila
jsem báseň Mozart v Praze od Jaroslava Seiferta. Mé neochvějné přesvědčení
o mém rétorickém talentu vybouchlo na druhé strofě. „Slečno Magdaléno, odkud
jste?“ Řekla jsem, že z Přerova, protože se mi absolutně nechtělo vysvětlovat,
kde přesně lupou hledat mou rodnou vesničku. „Áha, no já tam ten Holomóc dost
slyším, to bude těžká práce.“ Liza Doolitlová vedle mě v tu chvíli rázem
vypadala jako Cicero…
Následovalo
čtení básně s porozuměním. Musela jsem si nastudovat nejen všechno o
Mozartovi. Taky jsem musela vidět většinu jeho oper. Dále jsem musela zjistit,
jací ptáci se zdržují v okolí Bertramky, kde Mozart v Praze žil.
Abych jako měla představu, který ten pár
zkřehlých ptáků se slétá k jeho hrobu a abych to do projevu náležitě a
jiskřivě dostala.
Recitaci
jsem si měla zkoušet nahlas. Nejlépe před publikem. Představa, že posadím vedle
sebe pět Slováků a jednoho Poláka, abych je každý večer terorizovala
literárními skvosty, byla absolutně utopická. Publikum jsem musela vytvořit
imaginární. Na stěnu nad postelí jsem vedle plakátu Lady Gaga nalepila ještě
Audrey Hepburn. Mezi plakáty jsem posadila našeho bytopsa, aby jakože bylo na
koho koukat při recitaci. Pes se projevil jako naprosto nespolehlivý posluchač.
Asi nemá cit pro seifertovskou poetiku. U třetí sloky vrhl na mou postel sáček
od kuřete, který vytáhl z koše před naší společnou chvilkou poezie.
Vrcholem
semestru stala se besídka. Učitel vytisknul program recitace na lesklý papír,
takže jsem měla pocit, že se účastním nějaké skupinové svatby. Já jsem šla
samozřejmě první. Pochopila jsem až později… U čtvrté sloky se začali všichni
kolegové otráveně ošívat. Říkala jsem si v duchu, že jsou to blbci, že já
je budu muset taky potom poslouchat. Jakoby někomu mohlo uškodit hezkých
patnáct minut nepřetržité recitace. Jak jsem ovšem záhy zjistila, moje báseň
byla bezkonkurenčně nejdelší. (Ostatní recitovali tak do osmi minut.)
Zajímavé
taky bylo, jak na mě působila tréma. Můj obličej se na několika místech choval
jako po špatném botoxu. V určitých partiích se nepochopitelně přestal
hýbat. Jiné partie se pro změnu nekontrolovatelně třásly. Vyslovit tedy slovo
vyžadovalo velké úsilí. Ochrnuté kusy obličeje navíc nabraly fialovou barvu. Ty
třesoucí se pro změnu byly úplně bílé. Moje hlava tak vypadala jako recitující
fialovo-bílý globus.
Besídku
uzavřel pan doktor výběrem dvou studentů, kteří se zúčastní právě Wolkrova
Prostějova. (V nominaci jsem už ani nedoufala). Dále nám pověděl, že za svůj
největší úspěch nepovažuje spolupráci
s Valérií Zawadskou, nýbrž recitujícího ajťáka.
Takže
se na festival poezie asi zase nepodívám. I když, možná, když budu hodně psát a
všechny s tím otravovat, probojuju se do čítanek a ty nebohé děti mě budou
přednášet povinně. I na Wolkrově Prostějově. A nebo takový recitační
festival Řihákové Lhota. Ten by mé češtinářce vyrazil červenou tužku
z pařáty.
Žádné komentáře:
Okomentovat