Jak jsem chodila s cyklistou

Jak už víte, nastaly mi po státnicích potřebné prázdniny. Vytáhla jsem tedy kolo a jela trochu rozhýbat své pokroucené akademické tělíčko. Deset kilometrů od domova se mi přetrhl řetěz. Takže jsem si udělala takovou milou procházku po okolí s rukama od kolomazi. Měla jsem čas přemýšlet nad dalším fejetonem. A tak jsem si říkala, že vám napíšu, jak jsem vlastně k tomuto kolu, s vylehčenou karbonovou vidlicí, přišla.

Jestli se protiklady přitahují, tak my jsme byli fyzikální model ve vakuu. Já jsem měla vždycky náběh na trojku z tělocviku. Sport celkově považuju za ponižující činnost, která mě pronásledovala celé mé studium. On na kole závodil. Byl i v týmu, měli všichni stejné dresy a na kolo měl ty speciální boty, co se nacvakávají a večer si dělal grafy z tepovky, kterou vozil připjatou na hrudi.

Na druhém rande se mě ptal, jestli mi nevadí, že si holí nohy. Když mi vysvětlil, že je to kvůli odřeninám, nevadilo mi to. Nevadilo mi to do té doby, než mi před důležitými závody zadřel epilátor. Jeho ložnice vypadala jako prodejna kol. Bylo mi jasné, že pokud chci docílit rodinného štěstí, budu si muset kolo zakoupit. Už samotný nákup mě měl odradit. Jistě, nakráčet do specializované prodejny v lodičkách a šatech asi nebyl úplně nejlepší nápad. Když jsem nebyla schopna definovat svůj styl jízdy, byla jsem odsouzena k nabodnutí na špice. Můj milý byl obviněn z toho, že do obchodu tahá „hobíky“. (Hobíci jsme my všichni, co nehážeme chrhle na kole přes rameno a když vyjedeme na Radhošť, tak si tam dáme Kofolu.) Měla jsem špatné svědomí, takže jsem jako satisfakci koupila kolo, které stálo asi jako deset mých nájmů. Potom přišel nákup přilby. Moje protesty o čerstvě vyfoukaných vlasech nebyly vyslyšeny. Musela jsem vyzkoušet všechny, abych zjistila, že ve všech vypadám jako kretén. Koupila jsem si pro jistotu obrovské sluneční brýle, aby mě někdo z mých známých na kole nepoznal. Už při cestě domů si můj milý liboval, jak ihned začneme s jarní přípravou. To se mi ani trochu nelíbilo. Myslela jsem, že jako partnerský kompromis bude stačit, že jsem si kolo pořídila. Ne, že na něm budu muset i jezdit a navíc ještě PRAVIDELNĚ a bez hudby do sluchátek, protože to dělají jenom hobíci.

Bohužel náš život se od té doby upnul pouze na podzimní časovku. Opět jsem myslela, že já se tam pojedu pouze podívat a políbit mou drahou polovičku na start a zapózovat s ním na bedně. Jaké bylo moje překvapení, když na mě z obálky vyskočilo startovní číslo s mým jménem. Ale jak víme, láska ignoruje převýšení a já jsem po pravidelných svalovicích z cyklovýletů už nějak neměla sílu protestovat.

Atmosféra kolem časovkářského startu se mi ani trochu nelíbila. Všude stály stojany s koly, na kterých se rozjížděli a rozehřívali opálení cyklisti. Nejhorší ale bylo, že tam byly všeho-všudy čtyři děvčata. Myslela jsem si zprvu, že startujeme třeba později. Ale seznamy mě ujistily, že se opravdu účastníme čtyři.

Samotný start byl otřesný. Moje osobní zóna byla narušena tak, že se mi ještě teď ježí vlasy na zátylku. Když totiž startujete, je potřeba aby vám někdo zezadu držel kolo. Za sedátko! Cizí ruce v takové mé oblasti…

Byla jsem ze své vztahové submisivity dost naštvaná. Přemýšlela jsem, kdy jsem svého Armstronga naposledy dotáhla do divadla nebo na koncert filharmonie.  Za první zatáčkou jsem  si rebelsky nasadila sluchátka a s každým dalším šlápnutím jsem si malovala, jak mu to nahoře vytmavím. Samozřejmě, že k tomu nedošlo. Zmohla jsem se akorát na protestní mlčení. Zjistila jsem navíc, že jedna ze čtyř dam během závodu přetrhla řetěz a tak jsem se dokonce umístila.

Bohužel naše láska i přes opečovávané kotoučové brzdy nevydržela. Mě nebavilo odečítat údaje z tepovky a on nechtěl v jarní přípravě jíst moje řízky. A tak mi z celé romance zbyl jenom ten diplom z časovky. A taky cyklooblečení, které mi daroval, protože během soustředění zhubnul.

Přemýšlím, jak bych to zakončila něčím veselým. Jo třeba, asi sto metrů před domem jsem zjistila, že se mi řetěz nepřetrhl, ale jenom nějak neobvykle spadnul, takže jsem těch 9900 metrů šla úplně zbytečně. Ale alespoň jsem zavzpomínala na staré časy ve jménu fejetonu. 

Jak jsem vykouřila první cigaretu

Hned na začátek věta pro maminku a rodiče dětí, které učím ve školce. Nejsem kuřačka. K tomuto rozhodnutí mě však nevedou mé obavy o zdraví, ale spíše lakota. Už tak mě štve fakt, že chtě nechtě musím něco jíst a tak spoustu peněz, které bych mohla utratit za nové boty, každý měsíc prostě prožeru.  A představa, že by mě nestál draho pouze žaludek, ale také plíce, nepřipadá v úvahu. Nejsem však zarytá odpůrkyně kouření. Podle mě například Francouzky vypadají moc hezky i s cigaretou. Na fotce. Nikdo nemusí sedět v těch jejich zakouřených stylových bytech a dennodenně poslouchat jejich uchrchlaná rána. Kouření je podle mě taky celkem legální cesta, jak stát venku a čučet do blba a nevypadat u toho jako psychopat, který za minutu začne vraždit. Ale cigaretu vyzkouší asi každý a moje poprvé se samozřejmě pojí s příhodou, která se mi teď skvěle hodí do krámu.

První cigaretu jsem vykouřila, když mi bylo dvacet let. Ano. Nebylo mi ani sedm, ani patnáct a nebylo to dokonce ani na diskotéce. Za prvé jsem byla strašně slušné dítě a za druhé jsem z vesnice. Kdybych si u nás v Jednotě koupila cigarety, věděla by to mamka dřív, než bych došla s nákupem domů. Nikdy jsem nezkoušela ani kouřit bramborovou nať, nebo něco podobného. Vždycky jsem se pečlivě vyhýbala všemu, co zavánělo prací v zemědělství. (Rozumějte pole, sady a kravíny…) Mě k první cigaretě dovedla potřeba.

Jednoho krásného rána jsem se rozhodla, že dost bylo blondýn a já se obarvím na tmavo. Byla neděle a seděla jsem sama v Brně v bytě. Představa, že se objednám k nějakému věhlasnému koloristovi, který bude čarovat postupným ztmavováním na mých vlasech a potom u něj nechám nájem, se mi nelíbila. (Ano, opět je na scéně mé lakotné já.) A tak jsem prostě koupila barvu v drogerii napatlala ji na hlavu a čekala. Barva krásně chytla. Hlavně na uších, čele a krku. Nešlo to vydrhnout ničím. Když už jsem měla obavu, že jsem se Solvinou prodřela na chrupavku ucha, jala jsem se googlit rady. Prý úplně nejlepší na odstranění skvrn od barvy je smíchat Indulonu s cigaretovým popelem.  Geniální rada. Hlavně proto, že jsem doma měla akorát krém za tisícovku od Lancome a žádný popel. Ale řekla jsem si, že co je dobré pro hloubkovou výživu pleti, musí být dobré i pro její odstranění.

Sedla jsem si tedy na balkon a slavnostně zapálila cigaretu. No, slavnostně. Dělala jsem to asi dvacet minut. Zkoordinovat totiž škrtání zapalovače a vdechnutí není tak lehký, jak se zdá. Nebo je, ale ne pro člověka, který nemá zkoordinované obě hemisféry. Popálila jsem si obě ruce a zaškvařila koneček vlasů. Nakonec se podařilo zapálit. Bylo to hnusný. Měla jsem pocit, že moje čerstvě vybělené zuby po prvním vdechnutí musí nutně zežloutnout. Než mi došel kouř do plic byla jsem si jistá rakovinou a bytostně jsem cítila, jak mi sklípek po sklípečku odumírají plíce. Navíc jsem měla pocit, že mi zhrubl hlas a maminka do telefonu pozná, že jsem ji zklamala a že je ze mě kuřačka. Nechala jsem tedy cigaretu dodoutnat, protože jsem potřebovala ten zatracený popel. Vyrobila jsem kašičku z krému a popela, nanesla na pleť a šla spát. Doufala jsem, že se nevzbudím kuřáckým chrchláním.

Když jsem celou směs ráno umyla věděla jsem, že strávím nějaký ten týden v čepici. Na čele se mi totiž kolem černých skvrn od barvy na vlasy vytvořily ještě žluto-šedé od popela.

A tak mi nepomohly ani babské rady. Řekla jsem si, že když si budu odkládat týdně to, co spolubydlící prokouří, budu moct zajít i ke koloristovi, který má na skvrny od barev speciální ubrousky a vždycky se moc nasmějeme na mých příhodách.

Jak jsem psala bakalářskou práci

Tento fejeton je zároveň omluvou za čtrnáctidenní prodlevu. Minulý týden se mi totiž podařilo obhájit své prozatím nejdelší literární dílo a to bakalářskou práci. Ale pojďme se stručně podívat, jak takový skvost na akademické půdě vzniknul.

První, co mě čekalo, byl výběr vedoucí. Na tomto poli máte několik možností. Vedoucí, to je vlastně hrozný člověk. Buď vám chce pomoct a tak vás pronásleduje po ústavu, aby vám připomněl, že ještě nedostal ani čárku. Nebo vám chce pomoct a pošle vám přibližně kilometrový email s připomínkami. Po hodině čtení si nejste jistí, jestli vás chválil nebo právě dal pokyn na studijní oddělení, aby vás pro nebetyčnou blbost vyloučili. Já jsem si vybrala vedoucí, která se mi zdála zprvu velmi sympatická. Zejména proto, že moje navrhnutá témata přijala s nadšením. Konzultace se tak jevily jako příjemný pokec o mojí genialitě, což se mi zdálo jako hezký program na následující dva semestry.

Bohužel, si moje vedoucí pro naši spolupráci zvolila téma, které jsem do patolízalského emailu prskla jenom pro počet. Takže jsem si rovnou nechala doporučit pro začátek i nějakou tu studijní literaturu. Sedmdesát knížek. Pro začátek mi prý bude stačit těchto sedmdesát knížek. Marně jsem se snažila dopočítat, kolik knih jsem přečetla z krásné literatury. (A to není Božena Němcová nic oproti filozofujícím teoretikům médií, navíc filozofují často pouze anglicky a někdy německy, Francouze jsem v knihovně znechuceně vracela rovnou.) Ale některé jsem si opravdu půjčila.

Deset knih v knihovně jsem obcházela po špičkách a donekonečna prodlužovala výpůjční lhůtu. Nakonec jsem je musela vrátit a dostudovat je prezenčně v knihovně, protože knihovní systém mi už odmítal vydat cokoli domů. V počítači jsem slavnostně vytvořila složku Výpisky k bakalářce. Asi nemusím dělat printscreen, abyste uvěřili, že ke dnešnímu dni čítá velikost 0B.

Byla jsem ráda, že jsem si zvolila vedoucí, která se na ústavu moc nevyskytuje, protože pořád se schovávat před ní na záchodě je dost zdlouhavá záležitost. Nakonec jsem se ale donutila splácat první kapitolu. Byly v ní pasáže, na které jsem byla opravdu hrdá. V hlavě jsem viděla všechny teoretiky médií, jak vystupují z hrobů, aby mohli udělat mexickou vlnu k oslavě mého bádání. No a pak tam byly pasáže, které znamenají v překladu asi něco jako: „Absolutně nevím, co bych ještě dodala, ale potřebuju ještě deset tisíc znaků, které jsem si naplánovala, abych mohla jít spát.“ Zvláštní bylo, že nadšení mou vedoucí neopouštělo. Bohužel nadšená byla právě z vaty a geniální myšlenky glosovala červeným vyznačením do wordu a poznámkou: „Tohle prokonzultujeme a posuneme dle jiného diskurzu.“ Vlastně se mi každá kapitola vrátila „s minimem poznámek k obsahu“. Tohle minimum jsem zapracovávala vždycky tak čtrnáct dní a smířila se s tím, že ve prospěch kladného hodnocení ztratím svou vědeckou identitu. (Rozumějte budu raději krotit vědecký zápal a psát, co chtějí ostatní číst.) 
Když přišel konečný posudek od vedoucí, byla jsem opravdu asi na minutu šťastná. Navrhla mi nejlepší známku. Navíc mi napsala, že se moje práce dobře čte před spaním a během letu do Paříže. (Přemýšlela jsem o tom, z které strany se stala chyba.) Oslavný tanec trval bohužel jen do chvíle, kdy se načetlo pdf s posudkem oponentky. Ta si rozhodně můj výzkum nepovažovala. Moje oponentka patřila k těm, u kterých pro změnu přesně poznáte, že vás kritizuje. Ale neztratila jsem elán měla jsem v plánu komisi rozsekat přesnými argumenty.

Jak asi už tušíte, k ničemu takovému nedošlo. Byla jsem ráda, že jsem z nervozity nenazvracela do místnosti, kde byla komise. Stěží jsem ze sebe vysoukala odpovědi na výzkumné otázky. Komise mi chtěla pomoct a tak se pro uvolnění atmosféry ptala na to, jestli sama píšu. (Moje bakalářka se týkala blogorománu.) Normálně na tuto otázku spustím monolog a šerm s vizitkami. Tam jsem ale měla pocit, že nevím ani, že jsem se někdy naučila číst a psát…

Takže obhajobu považuji za svou největší ostudu. Nakonec jsem to ale nějak uhrála. Titul mám a jedeme dál. Témata typu Jak jsem musela na pracák anebo Jak jsem kopala kanály, můžeme prozatím odložit o dva roky.

P.S: Ani za dva roky se toho nedočkáte, protože to už budu renomovaná autorka, kterou nikdo hladem zdechnout nenechá!

P.P.S: Následovaly obrovské bujaré oslavy a já jenom doufám, že se mi do promocí zahojí brada a kolena...