Hned
na začátek věta pro maminku a rodiče dětí, které učím ve školce. Nejsem
kuřačka. K tomuto rozhodnutí mě však nevedou mé obavy o zdraví, ale spíše
lakota. Už tak mě štve fakt, že chtě nechtě musím něco jíst a tak spoustu peněz,
které bych mohla utratit za nové boty, každý měsíc prostě prožeru. A představa, že by mě nestál draho pouze
žaludek, ale také plíce, nepřipadá v úvahu. Nejsem však zarytá odpůrkyně kouření.
Podle mě například Francouzky vypadají moc hezky i s cigaretou. Na fotce.
Nikdo nemusí sedět v těch jejich zakouřených stylových bytech a dennodenně
poslouchat jejich uchrchlaná rána. Kouření je podle mě taky celkem legální
cesta, jak stát venku a čučet do blba a nevypadat u toho jako psychopat, který
za minutu začne vraždit. Ale cigaretu vyzkouší asi každý a moje poprvé se
samozřejmě pojí s příhodou, která se mi teď skvěle hodí do krámu.
První
cigaretu jsem vykouřila, když mi bylo dvacet let. Ano. Nebylo mi ani sedm, ani
patnáct a nebylo to dokonce ani na diskotéce. Za prvé jsem byla strašně slušné
dítě a za druhé jsem z vesnice. Kdybych si u nás v Jednotě koupila
cigarety, věděla by to mamka dřív, než bych došla s nákupem domů. Nikdy
jsem nezkoušela ani kouřit bramborovou nať, nebo něco podobného. Vždycky jsem
se pečlivě vyhýbala všemu, co zavánělo prací v zemědělství. (Rozumějte
pole, sady a kravíny…) Mě k první cigaretě dovedla potřeba.
Jednoho
krásného rána jsem se rozhodla, že dost bylo blondýn a já se obarvím na tmavo.
Byla neděle a seděla jsem sama v Brně v bytě. Představa, že se
objednám k nějakému věhlasnému koloristovi, který bude čarovat postupným
ztmavováním na mých vlasech a potom u něj nechám nájem, se mi nelíbila. (Ano,
opět je na scéně mé lakotné já.) A tak jsem prostě koupila barvu v drogerii
napatlala ji na hlavu a čekala. Barva krásně chytla. Hlavně na uších, čele a
krku. Nešlo to vydrhnout ničím. Když už jsem měla obavu, že jsem se Solvinou
prodřela na chrupavku ucha, jala jsem se googlit rady. Prý úplně nejlepší na
odstranění skvrn od barvy je smíchat Indulonu s cigaretovým popelem. Geniální rada. Hlavně proto, že jsem doma měla
akorát krém za tisícovku od Lancome a žádný popel. Ale řekla jsem si, že co je
dobré pro hloubkovou výživu pleti, musí být dobré i pro její odstranění.
Sedla
jsem si tedy na balkon a slavnostně zapálila cigaretu. No, slavnostně. Dělala
jsem to asi dvacet minut. Zkoordinovat totiž škrtání zapalovače a vdechnutí
není tak lehký, jak se zdá. Nebo je, ale ne pro člověka, který nemá
zkoordinované obě hemisféry. Popálila jsem si obě ruce a zaškvařila koneček vlasů. Nakonec se podařilo zapálit. Bylo to hnusný. Měla jsem pocit, že moje čerstvě
vybělené zuby po prvním vdechnutí musí nutně zežloutnout. Než mi došel kouř do
plic byla jsem si jistá rakovinou a bytostně jsem cítila, jak mi sklípek po
sklípečku odumírají plíce. Navíc jsem měla pocit, že mi zhrubl hlas a maminka
do telefonu pozná, že jsem ji zklamala a že je ze mě kuřačka. Nechala jsem tedy
cigaretu dodoutnat, protože jsem potřebovala ten zatracený popel. Vyrobila jsem
kašičku z krému a popela, nanesla na pleť a šla spát. Doufala jsem, že se
nevzbudím kuřáckým chrchláním.
Když
jsem celou směs ráno umyla věděla jsem, že strávím nějaký ten týden v čepici.
Na čele se mi totiž kolem černých skvrn od barvy na vlasy vytvořily ještě
žluto-šedé od popela.
A
tak mi nepomohly ani babské rady. Řekla jsem si, že když si budu odkládat týdně
to, co spolubydlící prokouří, budu moct zajít i ke koloristovi, který má na
skvrny od barev speciální ubrousky a vždycky se moc nasmějeme na mých
příhodách.
Žádné komentáře:
Okomentovat