pátek 18. prosince 2015

Jak mě tatínek zapomněl v baletu

Sníh nikde a témata na fejetony se jen tak nenápadně rýsují. A tak jsem téměř psychoanalyticky zabředla do svého podvědomí a vyhrabala příběh, který je o sněhu a dětství a mých rodičích. Ideální předvánoční téma, nemyslíte? Zdá se mi to až neuvěřitelné, ale i já mám ještě příhodu z doby kdy „nebyly mobily“.
Vyrostla jsem na malé vesnici a do školy a kroužků jsem odjakživa dojížděla. Většinou jsem jezdila autobusem, který řídil náš soused, což bylo super, protože, když jsem někde vytrousila pětikačku na jízdné, nechal mě jet na futro. Ovšem středeční večery byly zásahem do rodinné logistiky, neboť jsem začala chodit na balet. Vím, že se možná teď ti, co mě znají, smějí, ale tenkrát můj netalent ještě nebyl tak zřejmý. Od nešikovnosti k roztomilosti je u pětiletého dítěte naštěstí jen skok. Z baletu mě pravidelně vyzvedával tatínek.


Bylo mi tedy asi šest let, když jsme měli ve škole sáňkovací dopoledne. To už samo o sobě bylo pro mě značně ponižující, protože jsme všichni vyrazili do školy v kombinézách a celej den jsme pak trávili v punčocháčích. I před KLUKAMA!!! Ovšem sáňkování jsem měla ráda, hlavně proto, že jsem byla vlastníkem červených sáněk s odklápěcí skříňkou v přední části, kam si kámoši mohli uložit svačinku. Tento svačinkový boxík, dělal z kusu plastu hotové Lamborghini. Horší pak bylo, když jsme zjistili, že nám zmrznul v boxíku během sáňkování salám…
No a po sáňkování jsem se vydala do baletu i s těmi červenými saněmi. Po hodině jsem čekala před naší místní ZUŠkou a taťka nepřijel. Říkala jsem si, že se taťka asi někde zpozdil a tak jsem čekala. Paní učitelce to bylo podezřelé, že odvoz nikde a tak mě instruovala, že pokud tatínek nedojede, tak mám jít do kanceláře, kde je pan správce a ten zavolá domů co a jak. To mi přišlo hrozně nelogické a nebezpečné. Jít za cizím chlapem a ztrapnit mého otce žalováním. Přišlo mi mnohem bezpečnější drapnout sáňky a vydat se po tmě, sedm kilometrů po hlavní silnici, domů. Já přesně nevím, kde se ve mně ten optimismus a odhodlání vzal, přišlo mi logické, že když znám cestu domů, tak tam prostě dojdu. V duchu jsem viděla rozzářenou maminku, která mě chválí, jaká jsem samostatná a šikovná. Přibližně po dvou kilometrech moje odhodlání ale začalo polevovat. I přes punčocháče a kombinézu mi byla zima a zvuk plastových sáněk tažených po asfaltu mi začal lézt na nervy. Naštěstí se po cestě linulo auto, ve kterém seděl tatínek! Bohužel žádná pochvala nenásledovala. Byl kupodivu hrozně naštvaný, nacpal mě do naší zelené škodovky a sáňky položil vedle mě. Dodnes si pamatuju, jak mi mezi pláčem přišlo zajímavý, že ty sáňky do auta tak pěkně vlezou.
 No a tak jsme dojeli domů, od maminky jsme dostali střídavě vynadáno oba. Naštěstí jsem už dospělá a je to promlčené. Někdy si říkám, že takováhle příhoda by Barnevernet nejspíše roztrhala na kusy

neděle 22. listopadu 2015

Jak jsem si znovu našla bydlení

Po návratu z Berlína bylo bohužel nutné pokračovat ve studiu a tedy i bydlení v Brně. Po předchozích zkušenostech v Brně, kdy se náš kotel málem přidal k islámskému státu a téměř nás všechny vyhodil do povětří, jsem se rozhodla zkusit bydlet na kolejích.
Jako správný páskokšanďák jsem si telefonicky na Správě kolejí a menz ověřila, jestli jsou ještě volné pokoje. Paní na druhé straně aparátu mi vesele oznámila, že pokojů je fůra. Nabyla jsem tedy dojmu, že si snad budu moci vybrat i výhled na Pálavu. Vydala jsem se tedy do Brna s přihláškou a myslela jsem si, že zajištění ubytování bude pouze formalita. Bohužel paní za přepážkou mi dobrou náladu stihla zabít, stáhnout z kůže a zbytky naházet divé zvěři.

„Tady ale žádný místa pro studenty Masarykovy univerzity nejsou.“

Nevěděla jsem přesně kde je problém, jestli proto, že mám jinou alma mater, nebo v tom, že dvě stě jiných studentů ze dne na den obsadilo zbývající pokoje. Vzhledem ke kyselému ksichtu se ovšem obávám, že spíše pouze procházela onou nemilosrdnou fází měsíce, kterou máme my ženy všechny, ale i přes to jedna pro druhou nemáme pochopení.



A tak jsem těsně před začátkem semestru byla bezdomovcem a jako správná hysterka jsem už viděla, jak přespávám na záchodech fakulty. Naštěstí jsem rychle našla inzerát na bydlení poměrně blízko školy, za únosnou cenu. Po prohlídce jsem majitele šokovala, když jsme si rovnou plácli. Už chystal takové ty obligátní, já mám další zájemce a zavoláme si a blabla. Ale vzhledem k tomu, že vytápěn je byt z teplárny, na záchodě bylo prkýnko a v kuchyni nic neprodukovalo penicilín, nebylo nač čekat.

Když jsem odcházela, blesklo mi hlavou něco jako:  „a nebylo by třeba dobrý vidět spolubydlící?“ A pak jsem si řekla, že bych poprvé za svůj život mohla zkusit potlačit hysterii a v klidu jsem se vrátila domů balit majetečky.

Když jsem se vrátila i s věcmi, rozhodla jsem se, že po prvé v životě nebudu kuňkat a stydět se, že se se spolubydlícími seznámím přímo a staneme se přáteli na celý život, kteří spolu hrají veselé hry a konzumují u toho italskou kuchyni, kterou si navzájem vaří. Pár, který v bytě bydlí v pokoji vedle nás, byl zjevně mou rozšafností velmi vyděšen a tak jsme přešla na kuňkání, které vyhovuje zjevně oběma stranám. Ovšem vrchol přišel až s mou pokojovou spolubydlící.
Děvče maličké, zjevně trochu neduživé, které ovšem studuje Fakultu sociálních studií – takový ten obor, co hodně jezdí ven, pořádá skupinové skype meetingy, kde si vyměňují skills jak dělali v Rejkjaviku někomu supporty. Tohle by mi bylo vlastně celkem jedno, sama mám svých aktivit dost. Většina z nich ovšem není tak vznešená a dá se pro ně lehce nalézt české výrazivo. Ovšem zvláštní je ta holka v tom, že na noc si obleče pyžamo, ováže si kolem pasu deku, do nosu si nastříká dvoje spreje a polkne tři pilulky. Vždycky, když si myje ruce, hodí chrchel do umyvadla. Ano. I já jsem si myslela, že tohle my holky neděláme. To by taky ještě pořád nevadilo, ale přišlo něco, po čem nebudeme nejneky už nikdy. Přišel mě navštívit přítel, posedět, čajík si vypít, no vždyť to znáte. Po tom, co opustil pokoj mě však čekalo něco, čemu by asi ona řekla intervention, já tomu říkám pojeb.

„Když je tu ten tvůj přítel a mluvíte, tak mě rušíte, nepřeju si, aby tě někdo navštěvoval, pokud tu jsem.“

Žena, kterou bych chtěla být, by ji sofistikovaně poslala do pr***e, já jsem se zmohla na ukuňkutí: „Tak jo.“

A tak žiji svůj tichý život v koutku pokoje, tiše pozoruji, jak ona netřídí odpad, zacpávám si uši, když si myje ruce a plánuji velkolepou pomstu. Třeba se nenápadně odstěhovat, když v pokoji nebude…

P.S.: Snad nevadí to přirovnání s kotlem. Mě tyhle světové události taky trápí, nemyslete si, jenom komentátorů na tohle téma je tuna, těch, co se snaží rozveselit, jako šafránu. Tož já budu šafránem.


P.P.S.: Pokud někdo disponujete roztomilým bytem v centru Brna a chcete se stát mecenášem jedné bloggerce, dejte mi vědět. Vařím výbornou italskou kuchyni…

středa 5. srpna 2015

Jak si babička koupila energiťák

     Možná, že jste si všimli okurkové sezóny v plném proudu. Léto s sebou přineslo úmorná vedra, která nejsou zrovna inspirativní. Alespoň malou část roku mám tedy pocit, že vůbec není špatné válet se celý den někde v chládku, když je přece podle paní Zárybnické  biozátěž na trojce a i jedinci s dobrým zdravotním stavem jsou ohroženi. Z  alibistického flákání mě ovšem vytrhla moje sedmdesátiletá babička. Vběhla do domu v poledne s šátkem na hlavě, se slovy, že ji nějak ta druhá operace srdce a prodělaná encefalitida zmáhají, že už nezvládá kopat brambory, tak, jako dřív. Nevím, jestli se mám stydět nebo přednášet o tom, jak by se měla šetřit. Ale když už mě tak nenápadně zahanbila, rozhodla jsem se pro vás vykrást její jeden příběh. (A myslím, že pochopíte, odkud talent pro veselé příběhy vane…)

Zdroj: http://www.birknet.eu/node/duchodce-roku-2050/


     Moje babička, to je tvor šetrný a mlsný. To byste měli vědět na začátek. Jednou, když se takhle procházela po městě, přepadla ji žízeň a vydala se do supermarketu, aby ji uhasila. Protože je mlsná, opovrhla vodou i jinými žlutými žbrblavými vodami. Zaujala ji nabídka energetických nápojů – po sedmi korunách za plechovku. Tato nabídka spojovala v sobě dvě základní vlastnosti, aby to bylo dobré a aby to bylo levné. Než došla na autobus, kopla do sebe babička celý energiťák a začaly se dít divy. Autobus ještě ani nestihl zmizet v dáli a babička už stihla otrávit všechny slimáky ve skleníku, sklidit úrodu, přišít sestře sukni na šaty a zavařit deset kilo třešní. Pokud se vám to nezdá až tak obdivuhodný výkon, ráda bych poznamenala, že slimáci si u nás založili chovnou stanici, babička šije na šlapacím stroji a třešně zavařuje na jednoplotýnkovém vařiči. Ještě než začaly zprávy, zvládla babička obvolat své tři sestry se spásnou novinou, že mají zapomenout na GS kondra, akupunktury a léčitele, že našla všelék na všechny nemoci a projevy stáří a že stojí pouhých sedm korun. Ještě nezapomněla dodat, že takhle by se všem těm šmejdům se zázračnými přístroji a dekami dal zatnout tipec nadobro. Energiťák za sedm korun postaví na nohy i celoživotního kardiaka. Bohužel, žádný zázrak nevydrží dlouho.

     Ve večerních zprávách se totiž babička dozvěděla, že zrovna tento její energetický nápoj musí být neprodleně stažen z prodeje, neboť obsahuje přibližně dvacetkrát větší dávku kofeinu, než je povoleno. Není proto divu, že po něm raketově lítala jako Asterix po kouzelném nápoji…
A tak babička stáhla svoji zprávu o zázraku a shrnula to jednoduše: „Měla jsem si dát raději pivo, ale to bych nemohla být tak lakomá…“

Myslím, že se nikdy nehodilo více přísloví Co tě nezabije, to tě posílí, jsem zvědavá jestli se přizná panu doktorovi při příštím EKG, na čem fičí… 

středa 6. května 2015

Jak jsem konečně mluvila německy

Ti co mě čtou pravidelně, popřípadě ti, co si moje články schraňují, aby pak mohli radostně číst celý den, už vědí, že jsem na Erasmu v Berlíně. Pobyt v zahraničí by měl s sebou přinášet hlavně zlepšení se v jazyku. Musím říct, že porozumění se zlepšuje. Mluvení se programově vyhýbám…

I přes všechny zkušenosti ostatních a předsudky o Němcích, o jejich chladnosti a neochotě, na mě tady byli zatím všichni milí. Všichni, se kterými jsem se setkala a něco od nich potřebovala, se mi snažili vyjít vstříc a přistoupili na komunikaci, která se místy dost podobá hře Activity. Až do včerejška. Ano, setkala jsem se s protivným Němcem a asi vás nepřekvapí, že to bylo ve službách. V knihovnovém kopycentru, kde se setkáte denně s asi tisícem lidí, který každý neumí používat tiskárnu trochu jinak. Takže musíte být hypermilý a superodolný.


Potřebovaly jsme s kamarádkou naskenovat asi tak čtyřicet stran textu a popravdě jsem vůbec nevěděla, jaký přístroj zvolit, šla jsem se tedy, zvyklá na ochotu místních, zeptat na radu. Zeptala jsem se na skoro řečnickou otázku, jestli pán mluví anglicky. Lehce se pousmál a pronesl jen „Nein“.

A tady to začalo. Vyměnili jsme si pohled, který mají třeba tenisti, nebo sprinteři mezi sebou na začátku. Takový ten vím, že je to jenom hra, ale až spolu skončíme, jeden z nás bude mrtvej. A začala jsem mu pomalu s četností asi jedné chyby na slovo vysvětlovat, že potřebuju tohle naskenovat a že nevím jak a kde. Souputník, zjevně zklamaný, že mě svým nein neodehnal , zvolil rychlost mluvy, jako kdyby komentoval hokej. Naštěstí umím číst řeč těla a když mluvil asi o flešce ruka mu neznatelně trhla k té jeho na stole. To už vypadal opravdu zklamaný, protože nejen, že jsem porozuměla, ale hlavně jsem flešku měla u sebe. Vztekle tedy naládoval stránky do skeneru, k mému překvapení to skenování trvalo asi tři vteřiny.
„Ein Euro!“
Věděl, že tohle už je chabý pokus o zmatení mě. My, co smlouváme na bleších trzích, nerozumíme skoro ničemu tak dobře, jako ceně…

Měla jsem jenom pětieurovku. Opět se mu vítězně zaleskly oči. Otevřel pokladnu a začal mi vypočítávat čtyři eura v těch nejmenších centech. Ne v těch zlatých, nýbrž v těch bronzových. Ale oba jsme věděli, že to je už jenom posmrtná křeč. Bylo to jako když hokejový tým vstřelí v posledních vteřinách gól, přitom prohrává 5:0. Můžou pak říct „Tak určitě… bili jsme se s manšaftem do poslední chvíle žejo…“ a redaktor sklesle zasouhlasí, ale stejně všichni vědí, kdo je tady looser dne.


Mé pokroky jsou tedy přímo obří. Před měsícem to byla objednaná káva s mlékem, před čtrnáci dny kebab bez cibule s extra omáčkou a teď skenování… Můj zářivý talent na jazyky mě udivuje! A ta peněženka, zvonící centy, mi připadala jako cinkají zbroj, kterou sundáte ze zabitého protivníka, abyste se jí potom chlubili…

sobota 21. února 2015

Hodně štěstí, psaní, hodně štěstí v psaní!

Tak včera oslavil blog přesně rok od prvního článku. Za rok jeho existence jsem se ledacos dozvěděla a naučila. Kdekdo to komentoval, chválil i kritizoval. Tady jsem vám na oslavu udělala takovou malou ochutnávku situací, které mě poučily.


Když máte fanouška, tak si ho važte a v pochvale se nešťourejte:

„Čtu tvoje fejetony! Všechny, žádný si nikdy nenechám ujít.“
„Jo a jak se ti líbil ten poslední, o Cannes?“
„Ten jsem ještě nečetla“
***
Hlavně před nikým neříkejte, že zrovna nemáte o čem psát, protože hned vám přiletí téma:
„Za Lipníkem je křižovatka. Pěkně blbá, už tam umřelo dvacet lidí, o tom bys měla napsat!“
***
Nesnažte se hovory o sobě začínat tím, co děláte:
„Ty píšeš?“
„Jo fejetony.“
„A o čem?“
„Tak různě, co mě zrovna potká a co zažívám.“
„Takže takových Padesát odstínů šedi, jo?“
Na to prostě nejde odpovědět nic. Fakt vypadám, že jsem si nabrnkla úchylnýho blbečka s vrtulníkem, kterému jsem prodala svorky na kabely!?
***
Že karma a kamarádi jsou někdy krutí:
„Už bych opravdu chtěla potkat nějakýho normálního muže.“
„Buď ráda za exoty, alespoň máš o čem psát.“

„Mohli bychom tady v bytě alespoň nechat opravit ten kotel, moc se mi nechce vyletět do povětří!“
„Buď ráda za tenhle byt, alespoň máš o čem psát.“

„To rande bylo příšerný, ale alespoň mám o čem psát!“
„Nechceš se taky zaměřit na něco jinýho než na Lettres?!“
***
Že lidi nejvíc baví vaše neštěstí:
„Ahoj, tak jak bylo u optometristy“
Po zveřejnění fejetonu Jak jsem balila optometristu.
***
Že ať už kecáte nebo píšete pravdu, lidi věří, čemu chtějí:
Četli jsme tvůj fejeton Jak jsem obhajovala bakalářskou práci! Něvěříme, že to bylo tak strašný.“
„To je v autorské licenci trochu přibarvené.“
„Ale stejně tomu nevěříme.“
***

Že pochvala se má vnímat po spojku:
„Bylo to dobrý, ale….“
***
A nakonec jeden čerstvý  úryvek z emailu, který mi přišel po tom, co jsem začala Lettres přesunovat na blog.idnes.cz
„Děkuji vám za článek o hezkém prádle.  Alespoň už budu vědět, co té svojí koupit. Teda vlastně, já jsem si uvědomil, že žádnou nemám, nešla byste na kafe?“

Děkuji všem, kteří mě podporují, všem, kterým nevadí, že o nich napíšu. Všem, kteří chápou, že ze mě asi nebude investigativní novinářka. A Tomovi,  že mi řekl, že po všem by mohla být čárka!

neděle 8. února 2015

Jaké to je žít s kinetózou

Kinétóza je to lidově známé, že se vám dělá špatně v autech a tak. Jako správný hypochondr ovšem znám odborný název a všechna úskalí. Prvně bych chtěla upozornit, že nepovažuju kinetózu za závažné onemocnění a nijak zvlášť se nelituju. Spíš jsem vás chtěla pobavit, případně stmelit ty, kterým se taky v autě dělá špatně. No, kdyby v autě, bylo by to ok…

To, že se mi dělá blbě v autě, popřípadě autobuse mě provází už odnepaměti. Musím říct, že mě to omezuje v mnoha oblastech života a že fakt, že nemám skoro žádné kamarády může být způsoben právě neposedným trávicím traktem.

Tak třeba socializace s ostatními dětmi. Vždycky, když byla u nás na vsi nějaká veřejná sešlost, dole na návsi s kolotočem, já jsem se neúčastnila. Představa zhýralých dětí, jak v divokém smíchu roztáčejí kolotoč s muchomůrkovou stříškou mi svírá žaludek ještě teď. Párkrát jsem to zkusila. Ale věřte mi, dětství se v něčem dospělosti dost podobá. Když se kamarádi baví, vlasy si musíte držet sami…


Nemluvě o kolotočích na hodech. Městští to asi nechápou, ale pro vesničany je to velká událost. (A to teď myslím naprosto s respektem, městského blbečka jen tak něco nepotěší, nám stačí malý řetízkáč.) Malý řetízkáč ještě šel, jenomže z toho jsem vyrostla dříve než ostatní a tak jsem musela potupně žrát cukrovou vatu a střílet na uměle navoněné růže a čínské medvědy.
Hrozné byly i školní výlety. Ti největší machři seděli vzadu v autobuse na „pětce“ a užívali si každou serpentýnu. Já seděla ve předu. S paní učitelkou, která měla u mého jména permanentní poznámku i přes Kinedryl zvrací. Paní učitelka do mě vždycky pro jistotu narvala tyhle léky rovnou dva. No a se sjetou Konedrylem si nikdo hrát nechtěl. Mátožné vzpomínky na Prahu, olomoucký Kopeček, ZOO v Hradci Králové, Papírnu ve Velkých Losinách a hrad  Zvíkov se mi doteď slévají v jeden omámený celek.

A nebo cesty k babičce. Nevím, čím to je, ale žádná babička nebydlí u dálnice. Popřípadě na nádraží, kam by se dalo dojet pokud možno rovně. Naše babička s dědou bydlí doslova za doly a horami. Vždycky jsem přijela se zelenou barvou. Extrémní bledost hravě přechází do odstínů, které vypadají obzvlášť ohavně. Babička s dědou se vždycky snaží můj neduh zahnat klobásou, kterou mi dávají pod nos, ještě než si stihnu nazout chemlonové papučky. Moje rada zní, uzenina rozhodně na kinetózu nepomáhá. Domnívám se, že ji rapidně zhoršuje. Což platí i u slivovice, která po mých 18tých narozeninách nahradila klobásu. Obojí, byť poctivé, je čiré zlo a pomsta těch, co můžou sedět v autobuse pozpátku.



Špatné je to i s lyžováním. Ano lanovka, ta dělá blbě kde komu, to je věc, se kterou člověk tak nějak počítá. Není to tak velký problém, pod lanovkou obyčejně nikdo nejezdí….Když se vám dělá blbě i při sjezdu, tak je to opruz. Možná tohle je příčina toho, proč se můj styl od sedmé třídy – plužení, moc nezměnil. Kdykoli totiž zrychlím a pokusím se o kárving už je čas hrabat si díru ve sněhu, abyste to bombardino měli kam následně zakopat. Zvlášť pokud jste si pořídili sněhobílou bundičku s přírodním kožíškem…

3D kino, to bych nazvala takovou terapií Čelte svému problému za 250 kč. To prostě nedělám. Padající vločky v Harry Potterovi mi za ten žaludek na vodě opravdu nestojí.


Inu není to věc lehká, a ten blbec, který tvrdí, že se vám při řízení auta nebude dělat blbě by zasloužil nadopovat Kinedrylem. Ale má to i svoje malé výhody třeba jsem se na střelnicích s pochybnými vzduchovkami naučila perfektně střílet a s učitelkama jsem byla jedna ruka. (věděla jsem na ně všechny drby z předu autobusu...)

úterý 3. února 2015

Jak pojedu do Berlína na Erasmus

Nevím, jestli se to projevovalo dosti jasně, nyní to otevřeně přiznám, jsem ve své podstatě velký posera. Představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat mě vždycky stresuje a vyhrazuji si na takové zařizování pěkný půlden. Abych měla rezervu na hysterický útěk, rozdýchání před dveřmi kanceláře a následně vítězný pláč na záchodě, že jsem to zvládla. (Ono zařídit si novou občanku není až taková výzva, ehm pro ostatní…) 

A představa, že musím někam jít, na někoho mluvit a něco vyřizovat a NIC NEBUDE ČESKY je pro mě prostě apokalyptická. Mamce jsem sice vždycky přitakávala, že je důležité během studia vyjet. V koutku duše se mi ale báječně hodilo, že v prvním ročníku nebrali zobáky, ve druhém jsem nějak prošustrovala deadline no a když píšete bakalářku je nemyslitelné vyjet. Teď v prváku na magistru probíhalo nějaké zrychlené řízení. Přihlásila jsem se tam jenom proto, abych měla něco v ruce při hádkách s mamkou. Takové to, chtěla jsem jet na Erasmus, ale systém mě semlel, nikam nevyjedu, ach já nešťastná, tuzemská. Napsala jsem motivační dopis, ve kterém jsem musela působit, jako největší milovnice Německa, která si tu německou frázi zazpívá, tu si z radosti prolistuje katalog předmětů na Humboldtově univerzitě. Říkala jsem si pane Bože, jestli mám odjet, tak odjedu, ale oba víme, že to nezvládnu, takže to přejdeme mlčením. Jenomže oni mě vybrali. (Musím přijít na to, jestli je v berlínském kampuse nějaká kaplička, synagoga nebo modlitebna či nějaký jiný boží checkpoint, kde si to v klidu vyříkáme, vždycky,  když mě vyhodí od zkoušky.)

Možná znáte pořekadlo nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Platí o lidech, kteří hysterčí v předstihu. Ve vztahu k Erasmu se mohu považovat za předbrodovou striptérku. Mám v hlavě asi deset možných scénářů. Jak by to nemuselo dopadnout. Buď ze mě bude skrytý alkoholik, protože si budu stesk po domově připomínat slivovicí. Nebo ze mě bude bezdomovkyně, protože budu muset vracet stipendium, protože nezvládnu ani jednu zkoušku. Scénář, že bych uspěla, mi vůbec nepřijde jako reálný. Zato obrázek, jak žebrám před Braniborskou bránou v mé hlavě žije velmi barvitě.



Taky jsem musela začít s konverzací, protože maturita vám z němčiny nedá vůbec nic. Ano, víte jak říct, že si malý Jürgen pořezal ruku, když si hrál s kapesním nožíkem. Popřípadě, že Hilde nespatřuje na jízdě vlakem nic špatného. Nebo taky popsat průmysl Porýní a Porůří zvládáte výborně. Ale jak říct, že potřebuju ještě dva kredity, abych nemusela nic vracet. Nebo, že to na občance jsem opravdu já, to nás osnovy nenaučily. 

Původně jsem taky myslela, že bych třeba časem mohla překládat fejetony do němčiny. Rychle mě to přešlo, být v němčině vtipná prostě nejde. Než to všechno naskloňujete, šoupnete sloveso nakonec a nezamlčíte ani jeden podmět, tak bude z currywurst moravská klobáska.


Takže teď se každé ráno zděšená budím a odpočítávám dny, kdy budu muset opustit maminku a Toma a vůbec všechny tady. Ale na druhou stranu, jistě mě postihne spousta vtipných situací a návštěvnost na blogu se velmi zvýší a třeba začnu na něm i vydělávat. Potřebovala bych tak 400 euro měsíčně. Abych měla z čeho vracet to stipendium…A nebo můžu hrát na city a žebrat pro svého malého Jürgena, který si v Porýní pořezal ruku kapesním nožíkem….