Kinétóza je to lidově známé, že se vám dělá špatně v autech a tak. Jako správný hypochondr ovšem znám odborný název a všechna úskalí. Prvně bych chtěla upozornit, že nepovažuju kinetózu za
závažné onemocnění a nijak zvlášť se nelituju. Spíš jsem vás chtěla pobavit,
případně stmelit ty, kterým se taky v autě dělá špatně. No, kdyby
v autě, bylo by to ok…
To, že se mi dělá blbě v autě, popřípadě autobuse mě
provází už odnepaměti. Musím říct, že mě to omezuje v mnoha oblastech
života a že fakt, že nemám skoro žádné kamarády může být způsoben právě
neposedným trávicím traktem.
Tak třeba socializace s ostatními dětmi. Vždycky,
když byla u nás na vsi nějaká veřejná sešlost, dole na návsi s kolotočem,
já jsem se neúčastnila. Představa zhýralých dětí, jak v divokém smíchu
roztáčejí kolotoč s muchomůrkovou stříškou mi svírá žaludek ještě teď.
Párkrát jsem to zkusila. Ale věřte mi, dětství se v něčem dospělosti dost
podobá. Když se kamarádi baví, vlasy si musíte držet sami…
Nemluvě o kolotočích na hodech. Městští to asi nechápou,
ale pro vesničany je to velká událost. (A to teď myslím naprosto
s respektem, městského blbečka jen tak něco nepotěší, nám stačí malý
řetízkáč.) Malý řetízkáč ještě šel, jenomže z toho jsem vyrostla dříve než
ostatní a tak jsem musela potupně žrát cukrovou vatu a střílet na uměle
navoněné růže a čínské medvědy.
Hrozné byly i školní výlety. Ti největší machři seděli vzadu
v autobuse na „pětce“ a užívali si každou serpentýnu. Já seděla ve předu.
S paní učitelkou, která měla u mého jména permanentní poznámku i přes Kinedryl zvrací. Paní učitelka do
mě vždycky pro jistotu narvala tyhle léky rovnou dva. No a se sjetou Konedrylem
si nikdo hrát nechtěl. Mátožné vzpomínky na Prahu, olomoucký Kopeček, ZOO
v Hradci Králové, Papírnu ve Velkých Losinách a hrad Zvíkov se mi doteď slévají v jeden omámený
celek.
A nebo cesty k babičce. Nevím, čím to je, ale žádná babička
nebydlí u dálnice. Popřípadě na nádraží, kam by se dalo dojet pokud možno
rovně. Naše babička s dědou bydlí doslova za doly a horami. Vždycky jsem
přijela se zelenou barvou. Extrémní bledost hravě přechází do odstínů, které
vypadají obzvlášť ohavně. Babička s dědou se vždycky snaží můj neduh
zahnat klobásou, kterou mi dávají pod nos, ještě než si stihnu nazout
chemlonové papučky. Moje rada zní, uzenina rozhodně na kinetózu nepomáhá.
Domnívám se, že ji rapidně zhoršuje. Což platí i u slivovice, která po mých
18tých narozeninách nahradila klobásu. Obojí, byť poctivé, je čiré zlo a pomsta
těch, co můžou sedět v autobuse pozpátku.
Špatné je to i s lyžováním. Ano lanovka, ta dělá
blbě kde komu, to je věc, se kterou člověk tak nějak počítá. Není to tak velký
problém, pod lanovkou obyčejně nikdo nejezdí….Když se vám dělá blbě i při
sjezdu, tak je to opruz. Možná tohle je příčina toho, proč se můj styl od sedmé
třídy – plužení, moc nezměnil. Kdykoli totiž zrychlím a pokusím se o kárving už
je čas hrabat si díru ve sněhu, abyste to bombardino měli kam následně zakopat.
Zvlášť pokud jste si pořídili sněhobílou bundičku s přírodním kožíškem…
3D kino, to bych nazvala takovou terapií Čelte svému problému za 250 kč. To prostě
nedělám. Padající vločky v Harry Potterovi mi za ten žaludek na vodě
opravdu nestojí.
Inu není to věc lehká, a ten blbec, který tvrdí, že se
vám při řízení auta nebude dělat blbě by zasloužil nadopovat Kinedrylem. Ale má
to i svoje malé výhody třeba jsem se na střelnicích s pochybnými vzduchovkami
naučila perfektně střílet a s učitelkama jsem byla jedna ruka. (věděla jsem na ně všechny drby z předu autobusu...)
Žádné komentáře:
Okomentovat