Několik poznámek k Vánocům.

Tak, zítra máme Štědrý den. Ani v tomto harmonickém čase vás neušetřím svého ostrovtipu. Nemám tedy ucelenou vánoční příhodu, jako spíše několikero poznatků, které jsem za ty roky nasbírala.

O jídle na vánoce

Kapr mi moc nechutná. Když jsem byla malá, tak jsem se vymlouvala na to, že mě bolí bříško z nervozity, jestli přijde Ježíšek. Tahle výmluva už kupodivu nefunguje, tak jsem musela přiznat, že mi prostě nechutná. Ale jím ho. Tradice je tradice, byť by vám tekly slzy a nohy se kroutily pod sváteční tabulí.

Stejný je to s rybí polívkou. Mamka mi furt tvrdí, že mi na tom nechutná celer. Ale já jsem ho viděla. To oko. Ti zasvěcení tuší…

Samostatnou kapitolou je cukroví. Já se pečení účastním velmi spoře. Jednak užírám neekonomicky suroviny a taky jsem opravdovej matla. Jediné, k čemu mě mamka pustí je namáčení do čokolády. Tam totiž nevadí, že mi každý druhý rohlíček do polevy upadne celý, místo toho aby byly precizně namočené rožky.

No a vánočka. O tu jsem se pokoušela jenom jednou. Víte jak dopadla? Jako Jabba the Hut. Ptáčci měli v krmítku Star Wars vánoce.

Jo a na stromku míváme malý klobásky. Asi chápete, proč jsme po vánocích samá návštěva…

O dárcích

Jestli můžu mít tip pro chudé na vánoce, dobrý je mít dva sourozence. Čím víc sourozenců, tím větší budget k dispozici.

Jestli si myslíte, že je nejhezčí vidět na vánoce rozzářená dětská očka, tak zkuste dát pod stromeček puberťákovi novej telefon. To jsou šlehy! A každou selfie se ta radost zvětšuje.

My doma nebalíme dárky do papírů. Každý máme svoji barvu a ušité látkové pytlíky. Které každý rok jenom vypereme. Což je ekologické. Tedy pokud sulfáty z pracího prášku nežerou bez našeho vědomí rybám ploutvičky… Vždycky jsem nadšeně chtěla dárky balit do papíru, ale přešlo mě to u prvního svetru. Vždyť to znáte, jak se to mačká, papír nevychází a izolepa…tu jsem si mohla nastříhat než jsem to začala balit…

O vánočních zvycích a obyčejích a atmosféře

Asi jste pochopili, že miluju tradice, takže u nás i zvyky jedou na plné obrátky. Tedy některé…

Půst nedržím. Žádný zlatý prase ze mě přece nebude vychovávat anorektičku!

Olovo jsme odlívali jenom jednou. Nevím, jaký tvar mi vyšel, ale ta jizva, ta je kulatá.

Lodičky pouštíme. Brácha a ségra rejdí v lavoru jako jeseteři, jenom moje skořápka je trapně přilepená k rodičům.

Jablíčko rozkrajujeme. Mamka vždycky říká, že ať je tam co je tam, ona má dobrou pojistku.

Koledy si taky pouštíme. Moje nejoblíbenější byly od Bambini di Praga na kazetě. Chtěla jsem napsat, že už je ohoblovaná…ale nebylo by to asi příliš korektní…

Házela jsem kdysi i botou. Letos mám nachystaný k tabuli luxusní lodičky, takže se žádnou botou házet nebude. Nemusím si ničit podpatky jenom proto, abych zjistila, že jsem mamánek, co bude sedět doma další rok.

Děvčata chodila i vysekávat díru do ledu, aby viděla svého milého. Taky jsem jednu chvíli chtěla popadnout sekeru, kvůli milému. Naštěstí jsme se usmířili.

Přeju vám nádherné Vánoce. Doufám, že mi dovolíte vás rozesmívat i příští rok!

P.S.: A nezapomeňte při polívce na oko…..*ďábelský smích*

Jak jsem měnila barvu vlasů

Možná jsem se o tom už tady někde zmínila, nebo jsem to autobiograficky vetkla do připravovaného románu, ale moje přirozená barva vlasů je tělová. Vlastně jsem byla celé dětství takové maskovací dítě. V každé druhé písničce se zpívá o tmavých očích a havraních vlasech, popřípadě hrají prim modrooká děvčata. Žádná nemá oči jako žabinec a vlasy jako vypelichaný kojot. (Leda by to byl zakletý hejkal) A tak, když jsem poprvé měla pocit, že bych nad sebou měl převzít kontrolu, nechala jsem si vlasy namelírovat a do dvaceti let jsem byla blondýna.

Ale čas plynul a musím říct, že mi začaly lézt opravdu krkem řeči typu, ty jsi taková bleďounká, ještě ty vlásky máš světlé. (Znáte to, jak si vedle vás sedne vaše babička a její kámoška a tlačí vám to do hlavy, dokud jim nevystydne turek ve skle.) A tak jsem jednou v tramvaji došla k dalšímu závažnému rozhodnutí. Že se přebarvím na tmavě hnědou. Přede mnou totiž seděla slečna s moc pěkným odstínem a když jsem k ní nenápadně přiložila ruku byla skoro tak bledá jako já. A tak jsem byla tři roky bruneta. Opět jsem se nevyhnula rozhovoru při turku ve skle, ten byl bohužel trochu ostřejší. Etuda na téma, jak nám Madla v tmavé zošklivěla mi doteď rezonuje v hlavě. Až budu jednou v blázinci, nebo na ČT1 v Třinácté komnatě, určitě to tam vzpomenu jako jedno z traumat. Nejlepší argument ze všech ovšem byl, že v té tmavé vypadám přísná, nepřístupná a odměřená. Nevím jak vy, ale mně se vlastně docela hodilo, že vlasy o mě pravdivě vypoví moje hlavní vlastnosti a nemusím se zdržovat tím, že budu na někoho milá.

Jenomže, jsem člověk se sebou věčně nespokojený a vypelichanokojotí barva rychle na odrostech prosvítala, inu rozhodla jsem se o prázdninách, že se vrátím do blond. Bohužel stáhnout tmavou barvu není žádná sranda i u kadeřnice. Za prvé to není žádná levná záležitost, myslím, že z mého hledání nové osobnosti moje kadeřnice zaplatila ze tři nájmy. Za druhé, trvá to dlouho. Ne na hodiny, ani na dny, nýbrž na měsíce. Přitom v těch mezifázích se modlíte, abyste se vrátili alespoň k té svojí kojotí barvě. V první fázi vlastně vůbec není poznat, že se něco stalo. V druhé fázi máte něco zrzavé, něco blond a něco hnusné, přičemž vypadáte, že jste si vlasy nemyli asi nikdy. Já jsem nyní ve chvíli, kdy mi kadeřnice tvrdí, že u hlavy už to začíná vypadat jako blond, co jsme chtěly. No já mám při pohledu do zrcadla pocit, že od hlavy tak dvě tři čísla plesnivím a ten zbytek kojotím. No prostě jedna velká katastrofa.

V pondělí bych už snad měla vypadat jako něco mezi Marylin a Táňou Kuchařovou tak uvidíme. (Škoda, že nejde u kadeřnice stáhnout taky kus nosu a nějaký ten tuček ze zadku). Jenom mám takovou obavu, že jestli se to opět nepodaří, tak mi už  ta hlava spíše obleze. Což by vlastně nevadilo, začala bych nosit šátek. U toho totiž přesně trefíte barvu. Možná jsem si ho měla koupit hned. Za ty prachy bych měla i dva od Hermés.