Možná jsem se o tom už tady někde zmínila, nebo jsem to
autobiograficky vetkla do připravovaného románu, ale moje přirozená barva vlasů
je tělová. Vlastně jsem byla celé dětství takové maskovací dítě. V každé druhé
písničce se zpívá o tmavých očích a havraních vlasech, popřípadě hrají prim
modrooká děvčata. Žádná nemá oči jako žabinec a vlasy jako vypelichaný kojot.
(Leda by to byl zakletý hejkal) A tak, když jsem poprvé měla pocit, že bych nad
sebou měl převzít kontrolu, nechala jsem si vlasy namelírovat a do dvaceti let
jsem byla blondýna.
Ale čas plynul a musím říct, že mi začaly lézt opravdu
krkem řeči typu, ty jsi taková bleďounká, ještě ty vlásky máš světlé. (Znáte
to, jak si vedle vás sedne vaše babička a její kámoška a tlačí vám to do hlavy,
dokud jim nevystydne turek ve skle.) A tak jsem jednou v tramvaji došla k dalšímu
závažnému rozhodnutí. Že se přebarvím na tmavě hnědou. Přede mnou totiž seděla
slečna s moc pěkným odstínem a když jsem k ní nenápadně přiložila
ruku byla skoro tak bledá jako já. A tak jsem byla tři roky bruneta. Opět jsem
se nevyhnula rozhovoru při turku ve skle, ten byl bohužel trochu ostřejší.
Etuda na téma, jak nám Madla v tmavé
zošklivěla mi doteď rezonuje v hlavě. Až budu jednou v blázinci,
nebo na ČT1 v Třinácté komnatě, určitě to tam vzpomenu jako jedno z traumat.
Nejlepší argument ze všech ovšem byl, že v té tmavé vypadám přísná,
nepřístupná a odměřená. Nevím jak vy, ale mně se vlastně docela hodilo, že
vlasy o mě pravdivě vypoví moje hlavní vlastnosti a nemusím se zdržovat tím, že
budu na někoho milá.
Jenomže, jsem člověk se sebou věčně nespokojený a vypelichanokojotí
barva rychle na odrostech prosvítala, inu rozhodla jsem se o prázdninách, že se
vrátím do blond. Bohužel stáhnout tmavou barvu není žádná sranda i u kadeřnice.
Za prvé to není žádná levná záležitost, myslím, že z mého hledání nové
osobnosti moje kadeřnice zaplatila ze tři nájmy. Za druhé, trvá to dlouho. Ne
na hodiny, ani na dny, nýbrž na měsíce. Přitom v těch mezifázích se modlíte,
abyste se vrátili alespoň k té svojí kojotí barvě. V první fázi
vlastně vůbec není poznat, že se něco stalo. V druhé fázi máte něco
zrzavé, něco blond a něco hnusné, přičemž vypadáte, že jste si vlasy nemyli asi
nikdy. Já jsem nyní ve chvíli, kdy mi kadeřnice tvrdí, že u hlavy už to začíná
vypadat jako blond, co jsme chtěly. No já mám při pohledu do zrcadla pocit, že
od hlavy tak dvě tři čísla plesnivím a ten zbytek kojotím. No prostě jedna
velká katastrofa.
V pondělí bych už snad měla vypadat jako něco mezi
Marylin a Táňou Kuchařovou tak uvidíme. (Škoda, že nejde u kadeřnice stáhnout
taky kus nosu a nějaký ten tuček ze zadku). Jenom mám takovou obavu, že jestli
se to opět nepodaří, tak mi už ta hlava
spíše obleze. Což by vlastně nevadilo, začala bych nosit šátek. U toho totiž
přesně trefíte barvu. Možná jsem si ho měla koupit hned. Za ty prachy bych měla
i dva od Hermés.
Žádné komentáře:
Okomentovat