Jak jsem dělala první rozhovor

Když jste tak všeobecně chytří, tak je to všeobecně super. Když nejste ale na technické obory, tak jste konkrétně dost v háji. Studujete obory humanitního zaměření a z každé strany vás straší, že skončíte na pracáku, že jste k ničemu a že celou Filozofickou fakultu univerzity vyhodí do vzduchu a svět o nic nepřijde. Ne, že by se mi nelíbila kariéra nadějné spisovatelky. Ale v životopise rozhodně nemíním mít napsáno:  Zahynula velmi mladá a v bídě. A tak se snažím si své CV napěchovat k prasknutí. Všude jsou ze mě nadšení, dělám poskoka zadarmo, jenom abych si mohla přidat do životopisu řádek navíc. Když se konečně dostanete od mytí nádobí v redakční kuchyňce k něčemu opravdovému, trvá to dost dlouho. (Nebo se to někdy taky nestane.)

A tak když jsem se stala redaktorkou fashion oddělení v jednom nejmenovaném magazínu, byla jsem štěstím bez sebe. Kvůli pracovní schůzce jsem projela do Prahy pětistovku, aby mi řekli, že když jsem až z Moravy, že jsme to klidně mohli vyřídit emailem. Dostala jsem tedy opět čestnou funkci a v hlavě jsem si malovala, jaká všechna témata zpracuju.

Naplánovala jsem si rozhovor s jednou z majitelek nově vzniknuvšího Brněnského obchodu. Když jsem si tak schůzku domlouvala vůbec mi nedošlo, že nemám diktafon. Musela jsem si tedy zapůjčit MP3 přehrávač od kamaráda. Nevím, kdo tomu vyvíjel program, ale můj tajný tip je něco mezi surikatou a velrybou. Přehrávač reagoval naprosto chaoticky, nahrával jenom někdy po silném stlačení. Když jsem doma do něj zkoušela mluvit nenahrával nic. Spustil se vždycky až ve chvíli, kdy jsem na jeho adresu spustila vulgarismy. Do smartphonu jsem si tedy pro jistotu taky ještě nainstalovala diktafon, večer jsem se pomodlila, přečetla horoskop a doufala, že to nějak dopadne.

Návštěva obchodu byla moc fajn. Narychlo jsem splašila fotografa, který byl ochoten udělat fotky za pěkněděkuju. Majitelka přišla včas, přehrávač odpočítával čas, takže zdánlivě nahrával. Smarphone každých pět minut upadal do spánkového režimu. Říkala jsem si, že to nevadí, že kdyby náhodou byl na MP3 nějaký hluk, tak to dohledám v těch útržcích mobilu. Náš fotograf si dal heřmánkový čaj a po dobu rozhovoru pořídil moc hezké fotky. Já jsem se v otázkách dost zamotávala a byla jsem ráda, že majitelka byla celkem ukecaná. Po hodině a půl mého zakoktávání si k nám přisedl i fotograf. V rámci rozhovoru jen tak mimochodem položil tři otázky. Všechny byly trefné a k tématu a absolutně mě nenapadly. Dělala jsem jakoby nic, že mi jako vůůůůbec nevadí, že nám do toho zasáhl, že to pak vystřihnu.

Co mě však čekalo doma, z toho jsem se dlouho vzpamatovávala. MP3 nenahrála NIC. Jediná věta, která se ozvala byla:  „Zkouška, zkouška, zítra rozhovor naostro.“  Vytočil mě i můj hlas, protože slyšet sama sebe, to je hnus! Vrhla jsem se proto na smartphone. Složka ukazovala dvě nahrávky. Svitla mi naděje. Na chvíli. Na jedné bylo, jak si fotograf objednává heřmankový čaj. Ta druhá, delší, obsahovala můj monolog o tom, jak se v česku kradou kola.

Podrobila jsem tedy svou mysl archeologickému výzkumu a zbytek jsem vygooglila. Článek jsem splácala a šéfredaktorce poslala. Za dva dny přišla smrtelná rána. „Článek by chtěl trochu přepracovat, ale fotky jsou geniální, tak my ti to otiskneme.“ Samozřejmě, že jsem se zhroutila, že nejsem schopná napsat nic pořádného. Nakonec jsem si z toho vytáhla přece jenom něco pozitivního. Umím kolem sebe vytvořit dokonalý tvůrčí tým, který místy pracuje i za mě a to není málo! A jak říká babička, žádný učený z nebe nespad a když jo, hned se zabil. Nebo ho zabili ostatní, protože jim lezl na nervy. Já mladá v bídě nezahynu!

P. S.: Samozřejmě, že fabuluju, geniální byly nejen fotky, ale i článek.

Jak jsem balila optometristu

My, co vizuelně nejsme omamné krasavice, nemáme to v životě úplně jednoduché. Abychom okouzlily musíme být mnohem vtipnější, pohotovější, sečtělejší a trpělivější. Investujeme spoustu času a peněz do výběru zubaře a kadeřnice. Zuby a vlasy jsou totiž jediné, co se dá bez neinvazivní medicíny celkem obstojně zkrášlit. A hlavně taky musíme brát co je a nečekat na Ralpha Fiennese. Taky se musíme chopit každé příležitosti k seznámení. Tohle je disciplína, která mi s mou stydlivou a introvertní povahou vyloženě jde.

Vzhledem k tomu, že už čtyři roky studuju na vysoké škole, rozhodla jsem se případnému lovu předcházet samostudiem v knihově. Přečetla jsem všechny Plzákovy spisy,  abych si ověřila, že jsem do teď všechno dělala správně. Není nad to být sama a zjistit, že jste vlastně úplně bezchybná partnerka. A potom jsem narazila na anglicky psanou knihu How to make anyone fall in love with you. Všechny tyhle americké kraviny bych zakázala. Ať už hubnete, chcete vydělat první milion anebo se zamilovat vždycky jsou stejné. Na zadní obálce vybělený chrup a platinová blond. Úspěšná rodina, děti, které se jmenují všechny na stejné písmeno. Ráno takové spisovatelky upečou chléb, v poledne uzavřou velký byznys a v noci předvedou manželovi striptýz svého zpevněného těla. Ale, nechala jsem se anotací knihy zlákat a přečetla si, že všechno záleží na očním kontaktu a práci s tělesnými gesty.

Na teorii z knihy přišel čas při návštěvě optometristy.  Zamilovala jsem se do něj někdy u otázky o šedém zákalu v rodině. Mou tajnou zbraň -  předvést své intelektuální kvality -  jsem bohužel nemohla použít. Jediné, co na takovém vyšetření děláte, je že sedíte a čtete písmenka. Nevím, jestli někdo při hledání partnerky má přání: Chci aby uměla číst, i pátý řádek bez brýlí… Takže jsem si vzpomněla na onu debilní americkou knihu. Bohužel, oční kontakt se během vyšetření udržovat taky nedal. Čučíte na obrazovku a on zapisuje někde mimo, co všechno nevidíte. Spokojit jsem se tedy musela s pozitivním přístupem těla a dala jsem ruce dlaněmi vzhůru. Optometristu to zjevně vůbec nezaujalo. Byl plně fascinovaný tím, že mám astigmatismus jako kráva a že mi ho do teď nikdo nenaměřil. Na oční kontakt mohlo dojít až při zkoušce brýlí při pohledu ven. 

Nevím, jestli víte, jak člověk při takovém vyšetření vypadá. Na očích máte vyšetřovací brýle, do kterých se zasazují čočky. Pro ty, co znají Star Wars vypadáte jako polovykuchaný C-3PO. Sexappealu máte taky asi jako on. Ale byla jsem rozhodnutá nepřijít o otce svých budoucích dětí. Když jsem sestupovala ze schodů ordinace, abych pohlédla ven, hypnotizovala jsem ho očima. Soustředila jsem se na příjemné věci, abych měla sexy rozšířené zorničky. Zorničky nezorničky, nedívala jsem se pod nohy. Při telepatickém plánování naší budoucnosti jsem prošlápla schod. Ztratila jsem balanc a šipkou jsem se proletěla do oddělení broušení brýlových čoček. Optometrista mě opatrně sebral ze země, dotáhl zpět do ordinace a šmidlal mi minutu tužkou před očima. Když jsem se ho zeptala proč to dělá, odpověděl, že to může odhalit nádor na mozku. „Hýbete naprosto nekoordinovaně dlaněmi a ztrácíte nesmyslně rovnováhu!“ Bylo mi trapně, tak trapně, že jsem pokorně zaplatila rozmlácené vyšetřovací brýle i vyšetření a rychle jsem utíkala domů plakat. Prošla jsem si fázemi o tom, že mě nikdo nemá rád, že už si nikdy nikoho nenajdu a že muži jsou všichni stejní. 

Uklidnila jsem se tím, že si alespoň koupím drahé brýle. Brýle přes které konečně uvidím pořádně. A pak mi to došlo. Všechno bylo ještě mnohem horší. Jak jsem tak spěchala, zapomněla jsem si vzít zprávu z vyšetření s počtem dioptrií a tak. Moje sebevědomí bylo už stejně v troskách, tak jsem utřela sople a šla si vyzvednout onu kartu. Zdáli jsem uviděla situaci, která mi přinesla potřebnou satisfakci. Na optometristu čekal naondulovaný hoch s čivavou. Ulevilo se mi. Nebylo to proto, že jsem hnusná, tlustá a poďobaná. Bylo to proto, že nejsem muž. Takže musím hledat dál. V létě mě čeká návštěva endokrinologa, tak třeba ho moje hypofunkce štítné žlázy okouzlí…

Jak jsme šly s Katkou na operu

Jsem velkou fanynkou divadla. Tak velkou, že jsem dokonce začala psát divadelní recenze. Moje podobizna od té doby visí na třech brněnských večerních divadelních pokladnách. Ve dvou divadlech mi tvrdili, že můj ISIC je neplatný a proto mě nemůžou do divadla pustit. Na nákupy v předprodeji jsem si musela založit nový email, který neobsahuje moje jméno.

Čemu však nemůžu přijít na chuť je opera. Rodiče mě velmi pečlivě k divadlu vedli, když však jednou dostali k výročí svatby lístky na Prodanou nevěstu málem se rozvedli. Nakonec se tatínkovi podařilo onemocnět. Operu prostě nemáme v krvi.

Říkala jsem si, že už jsem umělecky zase dále a tak jsem se rozhodla, že nastal čas vypravit se na operní představení. Sedly jsme s Kačenkou (mou nejmilejší kamarádkou a spolubydlící((povinný údaj))) k počítači a vybíraly jsme představení. Neměly jsme o repertoáru žádnou představu a tak jsme se vydaly směrem vizuálního výběru. Moc se nám líbily Sicilské nešpory Giuseppe Verdiho. Nikdy, prosím vás na kolenou, nikdy, nevybírejte představení podle toho, jak moc je podle fotek podobné letošním trendům na přehlídkových molech!!! My jsme se nechaly ošálit a nastrojené jsme vyrazily směr Janáčkovo divadlo.

Mělo nám být rovnou podezřelé, že jsme nedostaly klasická studentská místa. Místo toho, abychom dostaly třetí pořadí vzadu, seděly jsme v první řadě. Paní na pokladně říkala něco v tom smyslu, že alespoň první řada by byla hezká vyprodaná. Nikde na chodbě nevisel program, na kterém by byla uvedena délka představení.

Začátek inscenace byl zmateně komický. Při předehře se zasekla opona. Musím říct, že je pevná, ne látková. Když se po čtvrt hodině nepodařilo zprovoznit kladky, rozhodli se dva hlavní protagonisté, že úvodní árii zazpívají před oponou. Sopranistka oponu podlezla v pohodě. Horší to bylo s basistou, který se padesáti centimetrovou škvírou mezi jevištěm a oponou nemohl protáhnout. Problém byl hlavně v tom, že když se soukal břichem, opona se spustila dolů. Řvát někoho tak čistě a s takovou dynamikou už jsem dlouho neslyšela.  

Po dvou hodinách jsem byla už opravdu unavená a čas jsem si krátila trháním vstupenky na čtverečky. Následně jsem je házela do oddělení mých neoblíbených dechů. Z letargie mě vytrhl hudebník, který čtverečky nasál do klarinetu a začal se dusit. Měl takový smysl pro rytmus, že stále úpěnlivě hleděl na dirigenta a kašlal do synkop. O přestávce jsme se snažily najít nějakou uvaděčku, která by nám prozradila, jak dlouhá bude druhá půlka. Nikde jsme žádnou nenašly, podezírám je, že se nenápadně infiltrovaly mezi návštěvníky.

Katka se zamkla na záchodě a odmítala se na druhou polovinu vrátit do sálu. Odemkla až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mám lístek od šatny. Přes dveře jsem jí vyhrožovala, že vyzvednu její kabát. Že návrhářský kousek z prvotřídní střižní vlny věnuji bezdomovci, kterého takový materiál zaručeně při noclehu v kontejneru potěší. Tato hrozba ji tak vyděsila, že vyletěla ze záchodu a po cestě nahnala do hlediště i zbytek diváků. Přibrala i servírky z bufetu.

Druhá polovina byla snad ještě horší. Scéna se sestávala z různě vysokých černých panelů. Zpěváci je v zaujetí múzou přehlíželi a tak se hlavní protagonistka při bolestné árii natáhla jak dlouhá, tak široká. Je pravda, že s krví, která jí prýštila z nosu, vypadala mnohem autentičtěji. Titulkovací zařízení se zaseklo na větě Můj otče!, takže i při zjevné milostné scéně člověk přemýšlel, jestli je svědkem incestu, nebo nějaké dost úchylné erotické hry. Když po čtyřech hodinách opera konečně skončila a uvaděčky odemkly uzamčený sál, vystřelily jsme jako splašené. Než jsme došly domů, rozebraly jsme celou situaci a byly jsme na sebe hrdé, že jsme to přežily. Po příchodu do bytu se nám ovšem dostalo ocenění pro hrdinky. Spolubydlící, která studuje operní zpěv na JAMU, se nás ptala, na čem jsme byly. Když jsme jí řekly, že na Verdim pronesla zpěvavě: „Na Sicilských nešporách?! A to jste vydržely? To ví každej, že se na to nechodí.“  Katka mi vrazila pěstí do žeber, protože je tak malá, že na hlavu mi nedosáhne. Týden držela můj kabát jako rukojmí a nabízela ho na Akru k prodeji od koruny.

Od té doby jsme na opeře nebyly. Kačenka se mnou odmítá vyjít z domu na jakoukoli kulturu. A vždycky, když jdu kolem Janáčkova divadla, popadne mě stejný adrenalin jako na stezce odvahy na základce.

Proč se neopaluju

Jsem od přírody bledý člověk. Bledý je slabé slovo, já jsem od přírody bílá. V tramvaji mě lidi pouštějí sednout, protože vypadám, že brzo omdlím. Jednou jsem v nemocnici na návštěvě dostala čočku od sestřičky. Obvinila mě, že se jako pacient procházím po oddělení, kde se mi zachce a navíc v civilním oblečení. Okamžitě mě odkázala na lůžko, dokud nebudu vypadat lépe. Zajímalo by mě, kde se dá takové lůžko sehnat, docela by se mi hodilo i na doma.

Kdysi jsem zapomněla, že jsem si nesmyla z obličeje bílou zinkovou mast, kterou občas používám jako masku. Nikdo si toho až do odpoledne nevšiml. Popravdě ani já. Byla jsem překvapená, že mi make-up konečně nedělá tmavé fleky.

Jeden rok jsem se rozhodla, že s tím musím zatočit. Přípravu jsem zahájila už v únoru. Zakoupila jsem megabalení beta karotenu s mulatkou na obalu. (Obal jsem si postavila doprostřed kosmetického stolku a těšila se na své opálené křivky.) Po měsíci užívání moje kůže mírně zežloutla. Neztmavla, to vůbec. Můj odstín byl asi jako když dělám jogurtový dresink a přidám do něho půl lžičky kari.

Konečně nadešel den, kdy se dalo vyjít ven v plavkách. Pečlivě jsem si nastudovala všechnu prevenci rakoviny kůže. Pořídila jsem silný krém, kterým jsem asi tři hodiny zamazávala každičké znamínko na svém těle. Vyšla jsem s velkou slávou na terasu. Uložila jsem se na lehátko a těšila se ze všech bílých oblečků, které na mě konečně půjdou vidět. Po čtvrt hodině mě to přestalo bavit. Zapojila jsem všechnu svou vůli a vydržela na sluníčku dalších pět minut. Po té jsem si řekla, že by to pro dnešek stačilo a zašla do domu. Maminka zde čistila sedačku od mastných fleků, na kterou jsem se omylem před odchodem posadila.

Druhý den jsem tříhodinový rituál zopakovala. Do iPodu jsem si nahrála všechny díly Sherlocka Holmese, pod paži jsem vzala tři knížky a pět časopisů. Po dvou hodinách usilovného škvaření na slunci se mi podařilo usnout. Večer jsem natěšeně nahlédla do zrcadla. Nebylo to zlé. Moje kůže nabrala odstín jarní mrkvičky. Řekla jsem si, že oranžová je taky barva a s odhodláním, že zítra to dotáhnu do pěkné hnědé, jsem usnula.

Třetí den bylo dílo zkázy dokonáno. Tři hodiny prevence karcinomu se mi staly již rutinou. Kvůli této proceduře jsem vstávala ve čtyři ráno, chtěla jsem totiž využít každý ranní paprsek. Timing jsem trochu neodhadla a tak jsem drkotala v bikinách na oroseném lehátku zuby, dokud slunce nezačalo hřát. V deset hodin jsem rozmrzla a kombinace brzkého budíčku a Sherlocka mě ukolébala jako mimino. Když přišla odpoledne ségra tvářila se na mě skoro jako kuchařka, která jde podlévat pečený bůček. To, že odešla se záchvatem smíchu jsem připisovala její vrcholné pubertě.

Večer před zrcadlem jsem ovšem pochopila…Zůstali jsme s barvou pleti stále v oddělení zeleniny. Moje kůže měla naprosto rajčatový ráz. Kolem znamínek, které byly chráněny krémem s UV filtrem padesát však zůstala kůže chráněna. V červené barvě tak vystupovaly desítky kulatých fleků bělostného odstínu mé kůže. Maminka marně přemýšlela, co jí připomínám. Bratr byl ovšem pohotovější a u večeře mi škodolibě předhodil mykologickou příručku. Nalistoval v ní jak jinak, než jedovaté houby.

To, že jsem se za týden sloupala okolo těch bílých fleků, takže jsem nevypadala už jako muchomůrka, ale jako hyena skvrnitá ani nemusím psát.

Od té doby se neopaluju. Využívám místo, kterého se mi v tramvaji dostane a pokud jdu někoho navštívit do nemocnice schovávám se před sestrami pod postelemi. Zbytek betakarotenu jsem spláchla do kanalizace, takže pokud jste toho léta ulovili snědého kapra, byla to moje práce.

Jak byl v naší vsi masopust

Snad mi to spoluobčané odpustí, že se stali inspirací pro tento článek.

     Většinu svého života trávím ve městě. Původně však pocházím z minivesničky. Ale nejsme žádní vidláci. Máme elektřinu a o internetu jsme slyšeli. A příští rok nám poteče i voda.

     Za rodiči jezdím jednou za čtrnáct dní, abych ukázala, že žiju, neberu drogy a nejsem těhotná s náhodným individuem. Tentokrát jsem ale musela přijet domů o týden dřív, protože se konal masopust. Ani přes trucování se mi nepodařilo přesvědčit mého tatínka, abych nemusela jít za masku. Tatínek se totiž stal před pěti lety místním starostou a pokládá za velmi důležité abychom se všude ukazovali. Zejména mne s velkou oblibou všude vystavuje jako chromou kobylu na trhu.

     Neměla jsem nejmenší chuť se tohoto svátku zúčastňovat. Proto mi otcův dogmatický rozkaz činil velké potíže, protože jsem se nemohla na maškarádu náležitě připravit. Nakonec jsem zvolila stejný kostým jako na vysokoškolský Haloween, což se mi vymstilo. Šla jsem totiž za Karla Lagerfelda.

     Že to půlka obyvatel nepochopí, to jsem čekala. Bohužel druhá půlka si mě spletla s paní Růženou Hrabánkovou od kapličky. Paní Růžena opravdu má bílé vlasy a po operaci šedého zákalu musí nosit černé brýle... A taky chová slepice. Z půlky vesnice jsem tak táhla deset objednávek, prázdná plata od vajec a jednoho kohouta, kterého asi paní Hrabánková někomu půjčila. Do kabelky od Chanela, na kterou jsem šetřila asi čtyři roky mi někdo narval šest čerstvě vylíhnutých kuřat.

     Pečlivě jsem si střežila konzumaci alkoholu, která je na vesnici více než zrádná. Než se nadějete, máte v sobě celé duhové spektrum. Bohužel se účastnila i naše místní alkoholička, viděli jsme tak duhové spektrum i při cestě nazpátek. Když se škrábala z příkopu, kam vrhla, tvrdila nám, že její žaludek špatně snáší koblížky a jednohubky. Miluška (tak se alkoholičce u nás říká) byla celkově maskotem větším, než sám medvěd. V dlouhé černé paruce a make-upu vypadala překvapivě mnohem lépe, než oholená ze záchytky na ježka a v šedivé mikině. Její převlek za cikánku můj bratr vtipně překřtil na španělskou tanečnici, což se jí velmi zalíbilo. V každém domě měli pro ni připravený extrovní kelímek, který bylo možno ihned po použití spálit a popel zakopat na zahradě.

     Když jsem přišla domů čekalo mě nemilé překvapení. Nejen, že jsem musela sama dotáhnout i pytel se zrním, který mi věnovalo JZD pro „mé“ slepice, tatínek mi oznámil, že se budu muset ukázat i na ostatkové zábavě. Důvod byl ten, že měl přijet i předseda, který rozděloval dotace na vodovod a tatínek myslel, že ho asi jako divoženka utancuju ke kladnému vyřízení grantu.

     V sále kulturního domu, který byl postavený svépomocí a je to na něm všude znát už zářila křivolaká okna. K tanci a poslechu hrála skupina Rockerovy kosti se zjevně homosexuálním frontmanem. Bohužel, jeho orientace dodávala mu pocit, že je nejméně Freddie Mercury. Když se v polovině večera vrhnul mezi diváky zanechal otisk nejen v naší paměti, ale také v třetí ceně do tomboly a to v dortu.

     Já ani bratr jsme se nezastavili. První tři tance jsem musela obětovat tekoucí vodě a v dalších jsem se stala prodlouženou rukou obecního úřadu. Všichni, kteří dluží za popelnice, či za poplatek za psy si mysleli, že valčíkem se mnou bude vše smazáno. Vlastně ale dosáhli svého. Uprosila jsem tatínka, že raději obětuji dovolenou v Itálii, jen ať už nemusím vkročit do toho pekla kulturního domu. Když jsem si konečně sedla, hlavně abych ohledala všechy fraktury na nohou a brácha se pokusil navrátit mi zpět vyhozenou ploténku, přišel k nám frontman kapely. Bylo jasné, že jde pro bráchu, který se snažil maskovat vklíněním se mezi dva stoly. Nepomohla mu ani na hlavu umístěná prvosenka v pernici. Aby se tedy tanci vyhnul, vzal za vděk Miluškou, která ho celý večer lákala na paso doble.

     Půlnoční tombola byla už jen třešinkou na dortu. Vyhráli jsme toho hodně. Všechno, co jsme do tomboly sami věnovali. I to, co jsme tam věnovali minulý rok. Koloběh darů do slosovací soutěže je věc velmi tajemná.

     Nakonec jsme ale všichni byli spokojení. Z peněz, co mi zbyly z dovolené v Itálii jsem podmázla předsedu, takže vodovod bude! Na frontmana zbyl dort, ke kterému se nikdo nehlásil a brácha přemluvil při tanci Milušku k návštěvě protialkoholní léčebny. A paní Hrabánková mě učinila jednatelkou její slepičí farmy.