Jsem od přírody bledý člověk. Bledý je slabé slovo, já jsem
od přírody bílá. V tramvaji mě lidi pouštějí sednout, protože vypadám, že
brzo omdlím. Jednou jsem v nemocnici na návštěvě dostala čočku od sestřičky.
Obvinila mě, že se jako pacient procházím po oddělení, kde se mi zachce a navíc
v civilním oblečení. Okamžitě mě odkázala na lůžko, dokud nebudu vypadat
lépe. Zajímalo by mě, kde se dá takové lůžko sehnat, docela by se mi hodilo i
na doma.
Kdysi jsem zapomněla, že jsem si nesmyla z obličeje
bílou zinkovou mast, kterou občas používám jako masku. Nikdo si toho až do
odpoledne nevšiml. Popravdě ani já. Byla jsem překvapená, že mi make-up konečně
nedělá tmavé fleky.
Jeden rok jsem se rozhodla, že s tím musím zatočit.
Přípravu jsem zahájila už v únoru. Zakoupila jsem megabalení beta karotenu
s mulatkou na obalu. (Obal jsem si postavila doprostřed kosmetického
stolku a těšila se na své opálené křivky.) Po měsíci užívání moje kůže mírně
zežloutla. Neztmavla, to vůbec. Můj odstín byl asi jako když dělám jogurtový
dresink a přidám do něho půl lžičky kari.
Konečně nadešel den, kdy se dalo vyjít ven v plavkách.
Pečlivě jsem si nastudovala všechnu prevenci rakoviny kůže. Pořídila jsem silný
krém, kterým jsem asi tři hodiny zamazávala každičké znamínko na svém těle.
Vyšla jsem s velkou slávou na terasu. Uložila jsem se na lehátko a těšila
se ze všech bílých oblečků, které na mě konečně půjdou vidět. Po čtvrt hodině
mě to přestalo bavit. Zapojila jsem všechnu svou vůli a vydržela na sluníčku
dalších pět minut. Po té jsem si řekla, že by to pro dnešek stačilo a zašla do
domu. Maminka zde čistila sedačku od mastných fleků, na kterou jsem se omylem
před odchodem posadila.
Druhý den jsem tříhodinový rituál zopakovala. Do iPodu jsem
si nahrála všechny díly Sherlocka Holmese, pod paži jsem vzala tři knížky a pět
časopisů. Po dvou hodinách usilovného škvaření na slunci se mi podařilo usnout.
Večer jsem natěšeně nahlédla do zrcadla. Nebylo to zlé. Moje kůže nabrala
odstín jarní mrkvičky. Řekla jsem si, že oranžová je taky barva a
s odhodláním, že zítra to dotáhnu do pěkné hnědé, jsem usnula.
Třetí den bylo dílo zkázy dokonáno. Tři hodiny prevence
karcinomu se mi staly již rutinou. Kvůli této proceduře jsem vstávala ve čtyři
ráno, chtěla jsem totiž využít každý ranní paprsek. Timing jsem trochu
neodhadla a tak jsem drkotala v bikinách na oroseném lehátku zuby, dokud slunce
nezačalo hřát. V deset hodin jsem rozmrzla a kombinace brzkého budíčku a
Sherlocka mě ukolébala jako mimino. Když přišla odpoledne ségra tvářila se na
mě skoro jako kuchařka, která jde podlévat pečený bůček. To, že odešla se
záchvatem smíchu jsem připisovala její vrcholné pubertě.
Večer před zrcadlem jsem ovšem pochopila…Zůstali jsme
s barvou pleti stále v oddělení zeleniny. Moje kůže měla naprosto
rajčatový ráz. Kolem znamínek, které byly chráněny krémem s UV filtrem
padesát však zůstala kůže chráněna. V červené barvě tak vystupovaly
desítky kulatých fleků bělostného odstínu mé kůže. Maminka marně přemýšlela, co
jí připomínám. Bratr byl ovšem pohotovější a u večeře mi škodolibě předhodil
mykologickou příručku. Nalistoval v ní jak jinak, než jedovaté houby.
To, že jsem se za týden sloupala okolo těch bílých fleků,
takže jsem nevypadala už jako muchomůrka, ale jako hyena skvrnitá ani nemusím
psát.
Od té doby se neopaluju. Využívám místo, kterého se mi
v tramvaji dostane a pokud jdu někoho navštívit do nemocnice schovávám se
před sestrami pod postelemi. Zbytek betakarotenu jsem spláchla do kanalizace,
takže pokud jste toho léta ulovili snědého kapra, byla to moje práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat