Jak jsme šly s Katkou na operu

Jsem velkou fanynkou divadla. Tak velkou, že jsem dokonce začala psát divadelní recenze. Moje podobizna od té doby visí na třech brněnských večerních divadelních pokladnách. Ve dvou divadlech mi tvrdili, že můj ISIC je neplatný a proto mě nemůžou do divadla pustit. Na nákupy v předprodeji jsem si musela založit nový email, který neobsahuje moje jméno.

Čemu však nemůžu přijít na chuť je opera. Rodiče mě velmi pečlivě k divadlu vedli, když však jednou dostali k výročí svatby lístky na Prodanou nevěstu málem se rozvedli. Nakonec se tatínkovi podařilo onemocnět. Operu prostě nemáme v krvi.

Říkala jsem si, že už jsem umělecky zase dále a tak jsem se rozhodla, že nastal čas vypravit se na operní představení. Sedly jsme s Kačenkou (mou nejmilejší kamarádkou a spolubydlící((povinný údaj))) k počítači a vybíraly jsme představení. Neměly jsme o repertoáru žádnou představu a tak jsme se vydaly směrem vizuálního výběru. Moc se nám líbily Sicilské nešpory Giuseppe Verdiho. Nikdy, prosím vás na kolenou, nikdy, nevybírejte představení podle toho, jak moc je podle fotek podobné letošním trendům na přehlídkových molech!!! My jsme se nechaly ošálit a nastrojené jsme vyrazily směr Janáčkovo divadlo.

Mělo nám být rovnou podezřelé, že jsme nedostaly klasická studentská místa. Místo toho, abychom dostaly třetí pořadí vzadu, seděly jsme v první řadě. Paní na pokladně říkala něco v tom smyslu, že alespoň první řada by byla hezká vyprodaná. Nikde na chodbě nevisel program, na kterém by byla uvedena délka představení.

Začátek inscenace byl zmateně komický. Při předehře se zasekla opona. Musím říct, že je pevná, ne látková. Když se po čtvrt hodině nepodařilo zprovoznit kladky, rozhodli se dva hlavní protagonisté, že úvodní árii zazpívají před oponou. Sopranistka oponu podlezla v pohodě. Horší to bylo s basistou, který se padesáti centimetrovou škvírou mezi jevištěm a oponou nemohl protáhnout. Problém byl hlavně v tom, že když se soukal břichem, opona se spustila dolů. Řvát někoho tak čistě a s takovou dynamikou už jsem dlouho neslyšela.  

Po dvou hodinách jsem byla už opravdu unavená a čas jsem si krátila trháním vstupenky na čtverečky. Následně jsem je házela do oddělení mých neoblíbených dechů. Z letargie mě vytrhl hudebník, který čtverečky nasál do klarinetu a začal se dusit. Měl takový smysl pro rytmus, že stále úpěnlivě hleděl na dirigenta a kašlal do synkop. O přestávce jsme se snažily najít nějakou uvaděčku, která by nám prozradila, jak dlouhá bude druhá půlka. Nikde jsme žádnou nenašly, podezírám je, že se nenápadně infiltrovaly mezi návštěvníky.

Katka se zamkla na záchodě a odmítala se na druhou polovinu vrátit do sálu. Odemkla až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mám lístek od šatny. Přes dveře jsem jí vyhrožovala, že vyzvednu její kabát. Že návrhářský kousek z prvotřídní střižní vlny věnuji bezdomovci, kterého takový materiál zaručeně při noclehu v kontejneru potěší. Tato hrozba ji tak vyděsila, že vyletěla ze záchodu a po cestě nahnala do hlediště i zbytek diváků. Přibrala i servírky z bufetu.

Druhá polovina byla snad ještě horší. Scéna se sestávala z různě vysokých černých panelů. Zpěváci je v zaujetí múzou přehlíželi a tak se hlavní protagonistka při bolestné árii natáhla jak dlouhá, tak široká. Je pravda, že s krví, která jí prýštila z nosu, vypadala mnohem autentičtěji. Titulkovací zařízení se zaseklo na větě Můj otče!, takže i při zjevné milostné scéně člověk přemýšlel, jestli je svědkem incestu, nebo nějaké dost úchylné erotické hry. Když po čtyřech hodinách opera konečně skončila a uvaděčky odemkly uzamčený sál, vystřelily jsme jako splašené. Než jsme došly domů, rozebraly jsme celou situaci a byly jsme na sebe hrdé, že jsme to přežily. Po příchodu do bytu se nám ovšem dostalo ocenění pro hrdinky. Spolubydlící, která studuje operní zpěv na JAMU, se nás ptala, na čem jsme byly. Když jsme jí řekly, že na Verdim pronesla zpěvavě: „Na Sicilských nešporách?! A to jste vydržely? To ví každej, že se na to nechodí.“  Katka mi vrazila pěstí do žeber, protože je tak malá, že na hlavu mi nedosáhne. Týden držela můj kabát jako rukojmí a nabízela ho na Akru k prodeji od koruny.

Od té doby jsme na opeře nebyly. Kačenka se mnou odmítá vyjít z domu na jakoukoli kulturu. A vždycky, když jdu kolem Janáčkova divadla, popadne mě stejný adrenalin jako na stezce odvahy na základce.