Po návratu z Berlína bylo bohužel nutné pokračovat
ve studiu a tedy i bydlení v Brně. Po předchozích zkušenostech v Brně,
kdy se náš kotel málem přidal k islámskému státu a téměř nás všechny vyhodil
do povětří, jsem se rozhodla zkusit bydlet na kolejích.
Jako správný páskokšanďák jsem si telefonicky na Správě
kolejí a menz ověřila, jestli jsou ještě volné pokoje. Paní na druhé straně
aparátu mi vesele oznámila, že pokojů je fůra. Nabyla jsem tedy dojmu, že si
snad budu moci vybrat i výhled na Pálavu. Vydala jsem se tedy do Brna s přihláškou
a myslela jsem si, že zajištění ubytování bude pouze formalita. Bohužel paní za
přepážkou mi dobrou náladu stihla zabít, stáhnout z kůže a zbytky naházet
divé zvěři.
„Tady ale žádný místa pro studenty Masarykovy univerzity nejsou.“
Nevěděla jsem přesně kde je problém, jestli proto, že mám
jinou alma mater, nebo v tom, že dvě stě jiných studentů ze dne na den
obsadilo zbývající pokoje. Vzhledem ke kyselému ksichtu se ovšem obávám, že
spíše pouze procházela onou nemilosrdnou fází měsíce, kterou máme my ženy
všechny, ale i přes to jedna pro druhou nemáme pochopení.
A tak jsem těsně před začátkem semestru byla bezdomovcem
a jako správná hysterka jsem už viděla, jak přespávám na záchodech fakulty.
Naštěstí jsem rychle našla inzerát na bydlení poměrně blízko školy, za únosnou
cenu. Po prohlídce jsem majitele šokovala, když jsme si rovnou plácli. Už
chystal takové ty obligátní, já mám další zájemce a zavoláme si a blabla. Ale
vzhledem k tomu, že vytápěn je byt z teplárny, na záchodě bylo
prkýnko a v kuchyni nic neprodukovalo penicilín, nebylo nač čekat.
Když jsem odcházela, blesklo mi hlavou něco jako: „a
nebylo by třeba dobrý vidět spolubydlící?“ A pak jsem si řekla, že bych
poprvé za svůj život mohla zkusit potlačit hysterii a v klidu jsem se
vrátila domů balit majetečky.
Když jsem se vrátila i s věcmi, rozhodla jsem se, že
po prvé v životě nebudu kuňkat a stydět se, že se se spolubydlícími
seznámím přímo a staneme se přáteli na celý život, kteří spolu hrají veselé hry
a konzumují u toho italskou kuchyni, kterou si navzájem vaří. Pár, který v bytě
bydlí v pokoji vedle nás, byl zjevně mou rozšafností velmi vyděšen a tak
jsme přešla na kuňkání, které vyhovuje zjevně oběma stranám. Ovšem vrchol
přišel až s mou pokojovou spolubydlící.
Děvče maličké, zjevně trochu neduživé, které ovšem
studuje Fakultu sociálních studií – takový ten obor, co hodně jezdí ven, pořádá
skupinové skype meetingy, kde si vyměňují skills jak dělali v Rejkjaviku někomu
supporty. Tohle by mi bylo vlastně celkem jedno, sama mám svých aktivit dost.
Většina z nich ovšem není tak vznešená a dá se pro ně lehce nalézt české
výrazivo. Ovšem zvláštní je ta holka v tom, že na noc si obleče pyžamo,
ováže si kolem pasu deku, do nosu si nastříká dvoje spreje a polkne tři
pilulky. Vždycky, když si myje ruce, hodí chrchel do umyvadla. Ano. I já jsem
si myslela, že tohle my holky neděláme. To by taky ještě pořád nevadilo, ale
přišlo něco, po čem nebudeme nejneky už nikdy. Přišel mě navštívit přítel,
posedět, čajík si vypít, no vždyť to znáte. Po tom, co opustil pokoj mě však
čekalo něco, čemu by asi ona řekla intervention,
já tomu říkám pojeb.
„Když je tu ten tvůj přítel a mluvíte, tak mě rušíte, nepřeju si, aby tě
někdo navštěvoval, pokud tu jsem.“
Žena, kterou bych chtěla být, by ji sofistikovaně poslala
do pr***e, já jsem se zmohla na ukuňkutí: „Tak
jo.“
A tak žiji svůj tichý život v koutku pokoje, tiše
pozoruji, jak ona netřídí odpad, zacpávám si uši, když si myje ruce a plánuji
velkolepou pomstu. Třeba se nenápadně odstěhovat, když v pokoji nebude…
P.S.: Snad nevadí to přirovnání s kotlem. Mě tyhle světové události
taky trápí, nemyslete si, jenom komentátorů na tohle téma je tuna, těch, co se
snaží rozveselit, jako šafránu. Tož já budu šafránem.
P.P.S.: Pokud někdo disponujete roztomilým bytem v centru
Brna a chcete se stát mecenášem jedné bloggerce, dejte mi vědět. Vařím výbornou
italskou kuchyni…
Žádné komentáře:
Okomentovat