Tento
fejeton je zároveň omluvou za čtrnáctidenní prodlevu. Minulý týden se mi totiž
podařilo obhájit své prozatím nejdelší literární dílo a to bakalářskou práci.
Ale pojďme se stručně podívat, jak takový skvost na akademické půdě vzniknul.
První,
co mě čekalo, byl výběr vedoucí. Na tomto poli máte několik možností. Vedoucí,
to je vlastně hrozný člověk. Buď vám chce pomoct a tak vás pronásleduje po
ústavu, aby vám připomněl, že ještě nedostal ani čárku. Nebo vám chce pomoct a
pošle vám přibližně kilometrový email s připomínkami. Po hodině čtení si
nejste jistí, jestli vás chválil nebo právě dal pokyn na studijní oddělení, aby
vás pro nebetyčnou blbost vyloučili. Já jsem si vybrala vedoucí, která se mi
zdála zprvu velmi sympatická. Zejména proto, že moje navrhnutá témata přijala s nadšením.
Konzultace se tak jevily jako příjemný pokec o mojí genialitě, což se mi zdálo
jako hezký program na následující dva semestry.
Bohužel,
si moje vedoucí pro naši spolupráci zvolila téma, které jsem do patolízalského
emailu prskla jenom pro počet. Takže jsem si rovnou nechala doporučit pro
začátek i nějakou tu studijní literaturu. Sedmdesát knížek. Pro začátek mi prý
bude stačit těchto sedmdesát knížek. Marně jsem se snažila dopočítat, kolik
knih jsem přečetla z krásné literatury. (A to není Božena Němcová nic oproti
filozofujícím teoretikům médií, navíc filozofují často pouze anglicky a někdy
německy, Francouze jsem v knihovně znechuceně vracela rovnou.) Ale některé
jsem si opravdu půjčila.
Deset
knih v knihovně jsem obcházela po špičkách a donekonečna prodlužovala
výpůjční lhůtu. Nakonec jsem je musela vrátit a dostudovat je prezenčně v knihovně,
protože knihovní systém mi už odmítal vydat cokoli domů. V počítači jsem
slavnostně vytvořila složku Výpisky k bakalářce. Asi nemusím dělat
printscreen, abyste uvěřili, že ke dnešnímu dni čítá velikost 0B.
Byla
jsem ráda, že jsem si zvolila vedoucí, která se na ústavu moc nevyskytuje,
protože pořád se schovávat před ní na záchodě je dost zdlouhavá záležitost.
Nakonec jsem se ale donutila splácat první kapitolu. Byly v ní pasáže, na
které jsem byla opravdu hrdá. V hlavě jsem viděla všechny teoretiky médií,
jak vystupují z hrobů, aby mohli udělat mexickou vlnu k oslavě mého
bádání. No a pak tam byly pasáže, které znamenají v překladu asi něco
jako: „Absolutně nevím, co bych ještě dodala, ale potřebuju ještě deset tisíc
znaků, které jsem si naplánovala, abych mohla jít spát.“ Zvláštní bylo, že
nadšení mou vedoucí neopouštělo. Bohužel nadšená byla právě z vaty a
geniální myšlenky glosovala červeným vyznačením do wordu a poznámkou: „Tohle
prokonzultujeme a posuneme dle jiného diskurzu.“ Vlastně se mi každá kapitola
vrátila „s minimem poznámek k obsahu“. Tohle minimum jsem zapracovávala
vždycky tak čtrnáct dní a smířila se s tím, že ve prospěch kladného
hodnocení ztratím svou vědeckou identitu. (Rozumějte budu raději krotit vědecký
zápal a psát, co chtějí ostatní číst.)
Když přišel konečný posudek od vedoucí, byla jsem opravdu asi na minutu šťastná. Navrhla mi nejlepší známku. Navíc mi napsala, že se moje práce dobře čte před spaním a během letu do Paříže. (Přemýšlela jsem o tom, z které strany se stala chyba.) Oslavný tanec trval bohužel jen do chvíle, kdy se načetlo pdf s posudkem oponentky. Ta si rozhodně můj výzkum nepovažovala. Moje oponentka patřila k těm, u kterých pro změnu přesně poznáte, že vás kritizuje. Ale neztratila jsem elán měla jsem v plánu komisi rozsekat přesnými argumenty.
Když přišel konečný posudek od vedoucí, byla jsem opravdu asi na minutu šťastná. Navrhla mi nejlepší známku. Navíc mi napsala, že se moje práce dobře čte před spaním a během letu do Paříže. (Přemýšlela jsem o tom, z které strany se stala chyba.) Oslavný tanec trval bohužel jen do chvíle, kdy se načetlo pdf s posudkem oponentky. Ta si rozhodně můj výzkum nepovažovala. Moje oponentka patřila k těm, u kterých pro změnu přesně poznáte, že vás kritizuje. Ale neztratila jsem elán měla jsem v plánu komisi rozsekat přesnými argumenty.
Jak
asi už tušíte, k ničemu takovému nedošlo. Byla jsem ráda, že jsem z nervozity
nenazvracela do místnosti, kde byla komise. Stěží jsem ze sebe vysoukala
odpovědi na výzkumné otázky. Komise mi chtěla pomoct a tak se pro uvolnění
atmosféry ptala na to, jestli sama píšu. (Moje bakalářka se týkala blogorománu.) Normálně na tuto otázku spustím
monolog a šerm s vizitkami. Tam jsem ale měla pocit, že nevím ani, že jsem
se někdy naučila číst a psát…
Takže
obhajobu považuji za svou největší ostudu. Nakonec jsem to ale nějak uhrála.
Titul mám a jedeme dál. Témata typu Jak jsem musela na pracák anebo Jak jsem
kopala kanály, můžeme prozatím odložit o dva roky.
P.S:
Ani za dva roky se toho nedočkáte, protože to už budu renomovaná autorka,
kterou nikdo hladem zdechnout nenechá!
P.P.S: Následovaly obrovské bujaré oslavy a já jenom doufám, že se mi do promocí zahojí brada a kolena...
Žádné komentáře:
Okomentovat