To
jsem se tak včera vrátila zamyšlená nad tím, o čem budu sakra v sobotu
psát. A k mému zděšení přišla inspirace až do našeho bizarního bytu, nebo
spíše dokulhala….
Když
jsem odemkla dveře, abych vpustila sestru, která mě přijela navštívit, vrhla se
na mě Katka. „Magdi, Magdi, nechoď do kúpeľne. Majo doniesol vranu!“ Chytla mě panika, že máme v koupelně
sjetého psychopata, který je Majův kamarád z mokré čtvrti. (Protože to už
tu taky bylo…) Jaký se mi ale naskytl pohled, když jsem se odvážila nakouknout
klíčovou dírkou dovnitř. Uzřela jsem něco, co už za svůj život asi nikdy
neuvidím. Uprostřed koupelny byla rozprostřená metalová mikina s obráceným
pentagramem. Na mikině ležely dva talíře. V jednom byla voda a
v druhém granule našeho bytopsa. A uprostřed pentagramu stála opravdová
vrána. Majo – zpěvák deathmetalu, který má vlasy delší než já - u ní dřepěl a miloučkým hlasem jí domlouval,
že teď už je v dobrých rukou, že my se o ni postaráme.
Tvrdil mi, že ji
našel celou nešťastnou uprostřed chodníku a že má zlomenou nožičku. Mě se nějak
nechtěla zmocňovat lítost. Hlavou mi letělo, jaké všechny nemoci a paraziti
právě vstoupili s tímhle zvířetem do konečně vydesinfikované koupelny.
Snažila jsem se od nákazy uchránit alespoň sestru, která byla z ptáka celá
nadšená a snad by byla připravená ho i pitvat, kdyby nenadále pošel. Ale to, že
máme vránu v koupelně nebyla nejšokujícnější zpráva večera. Majo totiž
někde našel pohotovost pro zraněná zvířátka a taky to, že je NONSTOP. Po tom,
co se ve mně smísily zážitky z Ptáků od Hitchcocka a Trierova Antikrista,
pro mě byla výprava s ptákem v krabici naprosto nemyslitelná. Taky
proto, že bylo skoro jedenáct hodin a ani jedna jsme neměly tramvajenku. Sestře
však zářila očka, asi proto, že takové fotky na instagram nikde jinde
neulovíte.
Problém nastal při vymýšlení transportu, protože jsme neměli vránu
do čeho nacpat. Majo chvíli přemítal nad petlahví, které by ustřihl hrdlo.
Zdálo se mu to jako nejhygieničtější řešení, protože petflaška přece ani nemůže
promoknout… Nakonec Kačenka obětovala jednu krabici od svých drahých lodiček. A
tak jsme šli. Šli jsme přes Cejl a Bratislavskou. (Pro nebrňáky a při vší
tolerantnosti, tohle prostě nejsou místa, kde si dáte v noci romantickou
noční procházku.) Ségra ptáka vítězoslavně nesla a každou čtvrt hodinu potřesem
luxusní krabicí zjišťovala, jak se Cher (během cesty vrána dostala i jméno)
daří.
Když
jsme konečně došmatlali celí promrzlí a zmoklí ke „klinice“ vrcholil můj vztek.
Na zvonění nikdo nereagoval a telefon nikdo nezvedal. Nakonec jsme se
dozvonili. Nepřišla žádná milá sestřička, která by v oblečku
s tlapičkami převzala nebohého ptáčka. Vyletěla osmadvacetiletá fúrie,
která zjevně nebyla svou ordinační pohotovostí nadšená. Řekla nám, že příště ji
máme otravovat přes den. Ségra jí odsekla, že tedy příště budeme hledat
poraněné vrány ve dne. Veterinářka, nezvyklá čelit pubertě, popadla krabici a
zavřela nám před nosem. Žádná medaile za záchranu, žádný telefonát do televize,
aby se na nás mohli všichni podívat, že i takoví
lidé v dnešní době existují.
Kategoricky
jsem odmítala se domů vracet přes kaluže a menšiny. A donutila jsem všechny jet
domů tramvají i přes to, že nebylo kde a za co si koupit lístek. Samozřejmě, že
v ten večer měli revizoři nějaký zátah. Takže jsme všechny platily
pětistovku pokutu. A ještě jsme málem skončily na záchytce, protože jsme se
obhajovaly tím, že jsme zcela nenadále musely zachránit vránu.
A
tak mi nezbývá než věřit v reinkarnaci. Musím věřit, že jsme touhle noční
hurá akcí zachránili někoho věru vlivného, který mi to za můj život jednou
stihne vrátit. Stačilo by mi těch patnáct set za pokuty….
Žádné komentáře:
Okomentovat