Jak jsem si našla bydlení

Když jsem se dostala do Brna na vysokou školu bylo nutné najít si bydlení. Prohledala jsem všechny možné inzeráty a vydala se na obhlídku. Byt, který jsem viděla jako druhý a do kterého jsem se nakonec nastěhovala, ale přesahoval všechny moje nejčernější sny.

Byt se nacházel v domě, který už sám o sobě křičel VRAŤ SE ZPÁTKY NA TRAMVAJ A ODJEĎ AŽ NA KONEČNOU. Na chodbě jsem se málem přerazila o kus koberce, který zjevně někdo upravil na rozměry chodby. Nevím, čím to řezali, nejspíše sekačkou na trávu, protože jsem původně myslela, že si tu rozbil ležení nějaký bezdomovec. Výtah to byla fantazie. Po otevření mě uvítal nápis Vítejte uvnitř výtahu. Podle zápachu jsem si domyslela, že v domě žije nejméně dvacet psů, z nichž někteří nezvládají dojít do Lužáneckého parku na venčení. Upřímně jsem doufala, že je to psí... Celý kolos hlučel, že by to nepřebila ani lokomotiva. Kdybych sama sebe uvázala na kladku asi bych se vytáhla do třetího patra rychleji.

Chodba bytu byla celá pokrytá šedivými skrumážemi prachu. Při vstupu do tmavého foyer mi vytryskly slzy z neidentifikovatelného zápachu.  Jak jsem později zjistila, vycházel ze spíže, na kterou jsem se musela naučit speciální chvat. Ve vteřině popadnout pytlík s bramborami, rychle zavřít a zamknout za sebou. Na okně kuchyně vesele klíčila všeliká zelenina. Zvuk, který jsem považovala za jeřáb z venku, byla stoletá lednička. Nepoznala jsem, jestli je sporák plynový anebo elektrický, protože byl pokrytý vrstvou těstovin, zbytků zeleniny a řízků.

V koupelně se ve špíně podlahy rýsovaly čerstvé šlápoty někoho, kdo se právě dosprchoval. Rybičky na koupelnovém závěsu měly rozjetou párty s kamarádkou plísní. 

Ale vrcholem byl můj pokoj. Měl mi být vyhrazen roh. Na jedné stěně zelo přibližně sto děr, které dokazovaly, že ještě před nedávnem visel na zdi terč na šipky. Druhou stěnu někdo bezesporu pozvracel a následně se pokusil zdivo omýt, popřípadě oškrabat. Odešla jsem z bytu s obligátním já se rozmyslím a do večera se ozvu. Byla jsem pevně rozhodnutá, že sem už nikdy nevkročím. 
Po týdnu mi však přišel email.

Milá Magdo, udělali jsme si tu poradu a vybrali jsme Tebe jako naši novou spolubydlící. Moc rádi bychom s Tebou bydleli. Moc se na Tebe těšíme a doufáme, že nás neodmítneš!

Vzhledem k tomu, že nemám žádné kamarády a většinu času jsem trávila doma na vesnici, tenhle email zavážil. Dojali mě, zmetci, připadala jsem si jako bych vyhrála miss a zcela neuváženě jsem souhlasila. Zajímavé bylo, že ze třech spolubydlících se jich vyklubalo sedm. V bytě jsem jediná Češka. Ostatní jsou Slováci a jeden Polák, který přestal ve dne vycházet po té, co se k nám nastěhoval homosexuál. To, že je Polák doma, poznáme pouze podle toho, když se po návratu od rodičů objeví na stole pytlík s Krowkama.

Jako ideální teambuilding se mi s odstupem času jeví vyklízení oné inkriminované spíže. Nic vás nestmelí tak, jako když společně vyhazujete nafouklé konzervy s tuňákem a tuny papírů. Navíc jsme se strašně ztřískali, protože každou tuhle nechutnost bylo nutné zadesinfikovat. V životě jsem nekupovala tolik pastí na myši a mravence a Sava proti plísním.

Tento fejeton můžu s klidem napsat až po roce bydlení. Už je dle mého názoru jisté, že mě metalista z krajního pokoje nechce rozkuchat a namalovat mou krví na dveře obrácený pentagram. Žádná z přítomných děvčat nenosí moje boty a myši jsou definitivně mrtvé.

Pokud si ovšem myslíte, že jsme z téhle díry vytvořili novou vilu Tugendhat, tak se pletete. Spíše jsme si kvůli nízkému nájmu tak trochu všichni zvykli. Sprchovat se v botách do vody a tak….