Možná
jste tomu někteří byli svědkem, když došlo na věc nevídanou a to mé autorské
čtení. Pro mě to tedy nebyl okamžik, kdy jsem nabyla pocitu zadostiučinění a
ozdravení sebevědomí. Je to přesně ta chvíle, kdy se musíte přestat schovávat
za lajky a blogové statistiky a říct veřejně před publikem, tohle jsem já, jsem
autorka tohodle, co teď tady uslyšíte. Nemůžete použít nejzazší výmluvu a to
takovou, že vám někdo ukradl k bloggeru heslo a píše pod vašim jménem
všechny fejetony, které nejsou tak oblíbené.
Naštěstí
to byla skupinová poprava více Mladých a Nadějných. Kupodivu jsem nešla na řadu
jako první, což mě na chvíli dost uklidnilo. Do toho okamžiku, než se slečna
přede mnou začala představovat. Měla nachystanou krátkou prohlídku svého
životopisu, kde již ve školce klíčil mladý poeta, který již vodovčičkou do rohu
obrázku vepisoval své veršíky. Následná žeň v podobě několika cen, které
můžeme hravě přirovnat k Oscarům literatury. Povídka mi připadala dosti
nudná, ale připisovala jsem to spíše tomu, že byla o lásce, k čemuž já
přistupuji s odporem tak nějak z principu. Já jsem marně vzpomínala
na svoje literární léta. V mysli mi vytanula jenom vařecha, která často
ležívala vedle čistého papíru na domácí slohovku. (Maminka, jinak velká
zastánkyně domluv, sahala k vařeše pouze v krajním případě. Pololetí a domácí slohovky byly přesně ta doba.)
Vedle
mě si během slečnina čtení přisedl hoch, kterého jsem hned odhadla na mladého
nadějného básníka. Hlavně proto, že měl každou botu jinou, třásly se mu ruce a
upíral na mě zpoza přerostlé ofiny jedno oko. Nevěděla jsem, jestli si myslí,
že chci být jeho nejlepší kamarádka nebo že mu chci vykuchat orgány. Svou
náklonnost měnil každou vteřinou. Abych nějak rozprostřela kolegiální atmosféru
zeptala jsem se ho, jestli je nervózní. Řekl, že vůbec a přitom mu
z třesoucích se rukou popadaly papíry, na kterých přinesl svou tvorbu.
Bylo mi ho trochu líto, tak jsem se pokusila pokračovat v nenucené
konverzaci. „Je tady málo lidí, měls sem nahnat taky nějaký svoje kámoše, tahle
první řada jsou všichni moji známí.“ Pronesla jsem se širokým úsměvem na jedno
oko, které upejpavě střídavě hledělo na mě a na ty dvě rozdílné boty. „No..to
jsem mohl, ale já vlastně…..nemám žádné kamarády.“ Vedle něho jsem si připadala
jako socializační extrovert se sklonem k exibicionismu.
Samotné
moje čtení to byla komedie, jako vždycky. Vzala jsem si krátkou sukni a doufala jsem, že u čtení budu stát. Inu sedělo se. Na pomoc jsem si vypůjčila obrovskou knihu o Mikoláši Alšovi, abych si zakryla kalhotky. Když jsem se
naaranžovala alespoň trochu nevulgárně a pronesla název prvního fejetonu Jak jsem si kupovala hezké prádlo zavládlo
v publiku veselí, že mohou výsledek nákupu přímo na živo zhodnotit. Musím
říct, že se lidi i dále celkem bavili, což mě strašně překvapilo. Mně by
stačilo, kdyby mi nenadávali, každý potlesk jsem vnímala jako bonus. Na vavříny mě vyneslo zjištění, že o potlesk se nestarají jenom spolubydlící ze slušnosti, ale že tleská publikum, normálně, mně! Nakonec mě
ještě ukecali o přídavek, který jsem ÚPLNOU náhodou měla nahraný ve čtečce.
A
tak to dopadlo k mé spokojenosti, nesla jsem se městem jako Hemingway.
Zasedla jsem do rohu zapadlé kavárny, kde jsem pozorovala lidi, abych následně
mohla zhmotnit jejich charaktery v některém ze svých budoucích přelomových
románů. Potom jsem došla domů, zjistila jsem z fotek, že Mikoláš Aleš mou
počestnost nezachránil a po celém facebooku už do konce života budou kolovat mé
spoďáry, dále že používám o tón tmavší make-up, než by bylo potřeba a že došel
v bytě Jar a toaleťák. Tak jsem se
vrátila zase na zem, kde spisovatelé nevydělávají peníze a musí se živit něčím
normální a zaobírat se i všednodenní agendou, jako je hajzlpapír.
Ale
ten román, ten jednou napíšu, nejspíše o lásce…
P.S.: Překvapivě největší celebritou čtení byla Katka, protože všechny zajímalo, kdo že je tím druhým a vždycky vtipným a okouzlujícím účastníkem mých příhod.
P.P.S.: Myslím, že jí každou zmínku o ní začnu účtovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat