Jak jsem se učila hrát tenis

Domnívám se, že kdysi dávno v době zakládání univerzity měl někdo strach, aby se po její půdě neprocházela neduživá nadváhová stvoření. Jinak si neumím dost dobře logicky vysvětlit, proč máme i na vysoké škole povinný tělocvik. Pravdou je, že škála výběru sportů je dosti široká, ovšem předmět Spaní po obědě tam není. Seznam povinné tělesné výchovy byl tudíž pro mne velmi nevyhovující. Navíc, hodiny tělocviku nemilosrdně navazují na přednášky, takže se mi mohlo úplně klidně stát, že budu muset za prvé spěchat a za druhé spěchat v teplákách. (A to jsem ani nevěděla v jakých teplákách, protože žádné prostě nemám.) Musela jsem tedy vybrat něco, aby hned na první pohled bylo jasné, že jdu ze sportu anebo na sport a že to, co mám na sobě, mám na sobě pouze na nezbytnou dobu. Nabízely se tedy možnosti, při kterých je potřeba nějaké náčiní. Hokejka, florbalka, míč, popřípadě obruč. (Sice nevím, kde by na mě vyrobili nadměrnou obruč, ale budiž.) Bohužel, kolektivní sporty s hokejkou nepřipadaly v úvahu. Na to, že při sportu zraním sebe, jsem zvyklá. Konec konců, zvyklá je celá rodina a proto jsem chráněna celým systémem pojištění. Ale kdybych zranila ještě někoho dalšího, což by se určitě stalo, asi by to byl pěkný průšvih. Navíc jsem opravdu netalentovaná a tak by se mohl rozjet celý kolotoč školní šikany z důvodu prohrané bitvy.

A tak jsem nakonec zvolila tenis. Je to sport hezký, tenistky při něm vypadají důstojně a dokonce se při něm i nosí občas sukně, což bylo vlastně velmi příznivé. A tenisová raketa na zádech zaručeně zastraší každého samozvaného módního policistu. Taky jsem si říkala, že bych se mohla naučit, jak se tenis počítá. Konečně bych se mohla dívat v televizi kromě atletických mítinků i na Wimbledon. (Do teď jsem ho sledovala hlavně kvůli outfitům Anny Wintour – šéfredaktorce amerického Vogue.)

Bohužel moje představa o tom, že při tenise budu prudce sexy nejméně jako Šarapovová, ztroskotala už na první hodině. Dostali jsme za úkol naučit se odpalovat míček raketou přímo nad sebe a několikrát to zopakovat. Míček, který mi nepřistál na hlavě, nebo za krkem, lstivě přeletěl přes plot a tak jsem půlku vyučování brouzdala v trávě a hledala ty žluté svině. Celý semestr se mi spolužáci vyhýbali, protože se snažili si nacvičit třicet přehrávek přes síť, za které byl zápočet. Vzhledem k tomu, že jsem odpálila každý desátý míček, jsem se jim ani nedivila, že mě nechtějí do dvojice. Pravdou je, že zápočet z tenisu byl jediná zkouška, kterou jsem opakovala a když jsem se dívala na bakalářský diplom měla jsem u toho jednoho pitomého kreditu pocit opravdu dobře a tvrdě odvedené práce.

Touhu po tom praktikovat alespoň nějaký sport jsem však nemohla nějak umlčet. U nás na vsi byl vystavěn nový kurt a byl nám přislíben nový trenér. Abychom se necítili nějak zanedbávaně, dokonce nám vesničanům někde splašili bratra Radka Štěpánka. Dvoumetrového chlapa, kterého jsem se bála, ještě ani nevystoupil z auta. Když vyložil vozík s asi milionem míčků, věděla jsem, že z tenisu mě bude zajímat pouze jestli Petra Kvitová sladila lak na nehty s barvou sukně. Říkal, že mi jde dobře backhand a že s forehandem si nemám dělat hlavu, že ten jde špatně i Radkovi. I když to byla odvážná slova útěchy, lítání po kurtu jsem zbaběle vzdala a alespoň vyřešila nekonečné hádky nás tří sourozenců o dvě rakety.

A tak když se teď dívám na Wimbledon, pořád stejně více lustruju, kdo se přišel podívat a co měl u toho na sobě. Jak se to počítá, to je mi pořád velkou záhadou. Vždycky počkám až do konce utkání abych viděla, kdo dostane květinu a ten talíř a tudíž kdo je vítězem. Pravděpodobnost, že se blejsknu na Centre Courtu je tedy nepochybně nulová. Leda bych napsala skvělý scénář, dostala za něj Oscara a pak si šla sednout jako divačka vedle Anny Wintour. No rozhodně je to pravděpodobnější, než že pochopím stav 15:0 , 30:0 a 40:0 a co to pro tenistu zrovna v tu chvíli znamená.