To
že je prvního září jsem zjistila až bolestně v tramvaji. Přetáhnul mě v rámci
šermu se spolužákem pravítkem nějaký naštvaný chlapeček, kterému maminka
koupila celý vybavený penál. Poděkovala jsem bohu, že prvňáci nemusejí mít i
kružítka a ponořila jsem se do vzpomínek, ze kterých bych chtěla sestavit
dnešní trochu fejeton, trochu seznam traumat ze školních lavic.
Tak
začněme třeba věkem předškolním. Špatně mi docházejí roky, takže jsem musela k psycholožce,
aby mi posvětila, že můžu jít do první třídy v pěti letech. Moc si toho
nepamatuju, malovaly se nějaké čtverečky a poznávaly vlajky (ve !!!čtyřech!!!
letech). Milá paní psycholožka sice shledala, že nejsem úplný retard, ale že
pokud půjdu do školy v pěti, tak se moje genialita neprojeví tak důkladně,
jak za rok. Lehla jsem si na chodník a plakala, že do školy prostě chci jít, že
už mám na to šatičky a že ve školce už nebudu ani minutu. S odstupem let
vidím, že se stejně spletla a genialita nijak neutrpěla….
V první
třídě přišlo jaro a tak se paní učitelka jala nám ukazovat, jak všechno pučí.
Museli jsme si donést vatičku a fazoli, abychom pozorovali klíček. Myslím, že
zde začalo mé nepřátelství s přírodou. Nejenom, že moje fazole
nenaklíčila. Po týdnu se na vlhké vatičce nafoukla a v hodině matematiky
vybouchla. Smradlavý hnis z ní potřísnil milimetrový papír premiantce
Zdeničce, která se se mnou začala opět bavit až na vánoce, když jsem jí koupila
obrovského plyšového medvěda.
V primě
na gymnáziu jsem zažila pocit, který zažívají lidé, které nepovýší. Moje kampaň
na předsedkyni třídy selhala a mně byla udělena akorát funkce nástěnkářky. Během
gymnaziálních let jsem zjistila, že je mnohem lepší zůstat šedou eminencí v pozadí,
která kecá do všeho, ale nemá za nic zodpovědnost.
Měřím
179 cm a v tercii jsem byla blond. To se mi vymstilo, když jsme brali
nacismus. Učitel podotknul, že pokud je tu někdo podobný árijské rase, tak jsem
to právě já. Probrečela jsem půlden na záchodě, protože jsem všechny musela
přesvědčovat, že žádná nacistka nejsem a že bych nikdy židovského spolužáka
neudala.
Dalším
mým nepřítelem byl učitel občanské výchovy, který nás měl zároveň na tělocvik.
Moc dobře věděl, že neumím udělat ani kotoul a skok do písku vypadá jako přílet
vesmírného krtka. V občance nám vysvětloval, jak vypadá pojem kalokagathia.
„Jedná se o soulad inteligence, vzdělání a sportovního vyladění těla. Například
všichni se podívejte tady na Gáju (říkal mi Gájo, protože si mě pletl se
spolužačkou), ta rozhodně tento ideál nenaplňuje.“ Dodnes nechápe, čímže se mě
to tehdá dotknul.
Maturita,
to jsou zážitky, které člověk omílá pořád dokola. Já nikdy nezapomenu mé
učitelce němčiny, že mi dala trojku. Uměla jsem VŠECHNO. Vytáhla jsem si Lichtenštejnsko
a započala jsem frází na jaké rozloze se tato země ROZKLÁDÁ. Ne, že tam JE, ale
že se ROZKLÁDÁ. Mám podezření, že naše učitelka mi místy ani nerozuměla a
proto, když jsem se nadechovala, zeptala se mě, co bych dělala v Bodamském
jezeře. Vzhledem k tomu, že mám strach z přírodních koupališť jsem
měla sto chutí říct, že bych do něj ani malíčkem nevlezla. Představa, že se mě
dotkne při koupání ryba mě opravdu upřímně děsí. Učitelka můj děs z plazů a
šupin identifikovala jako nevědomost a vyhodila mě.
Hlásila
jsem se na práva. Ve svých dost barvitých představách jsem se viděla jako
soudkyně, která přísně odděluje dobro od zla a občas je v živém přenosu
televizních zpráv. Nevzali mě. Teď, když se setkám se studentem práv, upřímně
jej nenávidím a přeju mu spoustu opakovaných zkoušek. A když zjistím, že někdo
během svého studia práv nechal, mám pocit, že on je přesně ten, který mi
zabíral v pořadníku místo.
Ale
jestli čekáte, že teď napíšu, že mi školní bezstarostná léta chybí, tak to se teda
kluci a holky pletete. Velmi jsem trpěla tím, že nikdo kromě mě nepromýšlel
outfit na celotřídní focení. A teď, když už jsme všichni dospělí, můžeme se
scházet v hospodách u piva a rumu místo u školní svačiny a věřte nebo ne,
pro mě to má skoro větší kouzlo. Tak vám přeji hezké září a bacha na malé
hajzlíky v tramvajích, rozzuřené po hodině geometrie.
P.S.:
A ona Gája, se kterou si mě pan učitel občanky pletl, byla červenovlasá.
(Myslím, že měl nějakou vážnou poruchu vnímání.)
Žádné komentáře:
Okomentovat