Jak jsem se pokoušela dodržovat velikonoční tradice

Nejsem katolička a tak nedokážu vnímat Velikonoce jako nějak extra svatý čas. Pro mě je to období, kdy se v našem domě sejde celá široká rodina. Naštěstí složení dosti multikulturního, takže se na přílišné dodržování tradic nehledí. Až na strýce, který místo pomlázky vozí obrovskou vařechu, kterou nám vždycky vyrobí ze zadků tataráky. Každý rok mu teta vyhrožuje uvolnivší se krevní sraženinou, která by nám mohla způsobit nejeden infarkt. Bohužel, nebere na lékařský dohled ohledy a nadále nás mydlí svinským nástrojem, skrytým pod tunou taftových mašliček s roztomilými kuřátky. Vždycky když nás bije, mám pocit, že jim šlehají plameny ze zobáčků.

Ty tradiční velikonoce měly pro mě kouzlo ještě na základní škole. Jsem člověk výtvarně nadšený a tak pro mě představovaly široké pole působnosti. Maminku jsem už od Vánoc upozorňovala na to, že na jaře bude potřeba deset bílých vajec. Normální děti si jich nosily pět. Když jsem se však dostala ke kahánku s barevným voskem já, byla jsem jako posedlá. Paní učitelka mi jednou jeden kahánek dokonce věnovala domů, protože ji vidina opětovných předvelikonočních přesčasů s umatlaným spratkem dost děsila.

Asi jsem letos prošla neuvážlivě kolem voskovek. Nebo jsem si pustila nějaký pořad pro tvořilky. Prostě mě letos popadlo volání kreativna. Překvapivě jsem v ledničce u spolubydlících objevila bílá vajíčka a tak jsem udělala soukromý barter a povyměňovala je. Při prvním pokusu vejce vyfouknout jsem pochopila, proč mě před Velikonocemi nenáviděla nejen maminka, ale i tatínek. První vajíčko jsem při vyfukování omylem rozkousla. Při druhém mi vzduch zalezl za ucho. Asi to nic nebylo, ale takový hypochondr, jako jsem já, si lehko představí perforaci Eustachovy trubice. Při třetím vajíčku mi došlo, proč za každým vyfouknutím pije tatínek slivovici. Člověk by klidně mohl chytit salmonelu. Takže jsem místo malérečkování googlila příznaky salmonely.

Nepomohl mi ani Youtube. Nejzaručenější postup byl injekční stříkačkou i s jehlou. Mám tady ledacos, ale injekční stříkačku opravdu ne. Když jsem se ptala spolubydlících podezřívavě lustrovali moje předloktí. Nikdo neměl nic a tak jsem musela odjet k rodičům a uprosit tatínka, aby mi vajíčka vyfouknul on. Očividně se mu do toho vůbec nechtělo a tak se mě pokoušel preventivně urazit. „Je ti skoro třicet a neumíš vyfouknout vejce?!“ Upozornila jsem ho na to, že je mi dvaadvacet a tohle byla vždycky jeho práce. Nakonec se nade mnou a platem smiloval, když jsem slíbila, že budu dolévat slivovici.

Protože jsem stratég, podařilo se mi ve školce štípnout dvoje balení voskovek. Z dětského kufříku pod postelí jsem vytáhla kahánek, který mi dala paní učitelka. Opět mě to tak popadlo, že jsem zdobila hlava nehlava. Ve čtyři hodiny ráno byla na stole mísa plná kraslic. Vosk byl všude po kuchyni, po mé sprše následně i v koupelně.

Pondělí Velikonoční tak mohlo začít. A bohužel ani kraslicemi mi Velikonoce s tatarem k srdci nepřirostou. Celkově mi tenhle zvyk s pomlázkou přijde debilní už od samého názvu. Že jde muž někoho vymrskat anebo vyšupat. Podle mě by měl Freud z těchto dvou slov velkou radost. Jestli nás přeřeky prozrazují, tak tyhle dvě slova bych označila za past na mamuta. Nesnáším ten pocit, kdy otevíráte dveře zadkem a během hodyhodydoprovody vám jde hlavou všech deset výpadů, které jste stihly za rok pro svůj zadek udělat. Když tedy první malí sadisti s proutky skončili, nabídla jsem jim obřadně ošatku barevných kraslic. Malí kluci se zatvářili, jakobych do ošatky rovnou nasrala. Jeden si vajíčko vzal. Druhý do něho drbnul se slovy: „To není čokoládový, vole!“ Už mu to bylo hloupé vrátit, tak ho strčil do kapsy u riflí, čímž z něho vytvořil rovnou cestovní edici. Na další tlupu výrostků jsem už aplikovala dva semestry marketingu v umění. „Když si každý vezmete dvě, dostanete padesátikačku a čokoládovýho zajíce.“ Tshe, taktika zabrala, hned byl z každého milovník folklórního umění.

Nakonec tedy ošatka zela prázdnotou. Horší však byly následky. Omeletu z bezmála padesáti vajec budu snad muset žrát až do prvního máje….